0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě11. 12. 20224 minuty

Každý má své místo

Jacob Janek

Na slovo „děti“ jsme si nezvykli ještě ani po třech měsících. Na to, že už nemáme jenom jedno dítě, ale v osmadvaceti letech rovnou dvě. Ráno v šest vstávám a musím se vyprostit z obří manželské postele, z chuchvalce tepla, lásky a novorozeneckých prdíků. Takhle brzo je byt ještě uklízený, hračky jsou na svém místě a myčka zázračně prázdná. Na rozdíl od staršího Thea malá Eleanor celou noc prospí a budí se jen jednou, na přebalení a nakojení. Jindy by byl člověk otráven vstávat z tepla postele ve 4.30, ale s malou to nevadí, jelikož se i takhle brzo ráno usmívá a chce si povídat.

Ranní metro do práce je plné tichých lidí, kteří se ještě do světa neprobudili, ale zato se zvládli obléct a sednout do soupravy metra. V práci mě čekají e-maily, žádosti o instrukce z Bruselu a nějaký ten požadavek na přípravu podkladů pro ministra, když se to týká našich agend. Celkově je toho teď s českým předsednictvím v Radě EU víc. Někteří kolegové vyhráli loterii a mají celoevropsky hlasitější agendy, tak nám pak posílají fotky z vládního speciálu anebo z hodinového čekání na autobus v belgickém Charleroi. I když většinu práce vykonávají kolegové na Stálém zastoupení ČR v Bruselu, nic se nevykoná bez instrukcí a mandátů připravených v Praze. Vidím to během předsednictví zřetelněji než kdy jindy, jaké mám štěstí na svoji práci a zejména na kolegy. Všichni si rádi navzájem pomůžeme, pracujeme jako jeden velký tým a trochu jsme někdy rádi, že nemusíme sedět v Bruselu u jednání, která trvají někdy i 16 hodin v kuse. Každý má své místo a je cítit, že všichni pracujeme na tom, aby nás Čechy v Evropě brali jako rovnocenného a schopného partnera.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

I já sám jsem měl šanci předsedat „svojí“ pracovní skupině v říjnu. Cítil jsem se trochu nepatřičně, když mi byli přidělení stážisté na zápis z jednání, a o to hůř se vysvětlovalo na bezpečnostním vstupu do budovy rady, proč mám v kapse saka zapomenuté dětské kousátko. Jednání nakonec proběhlo velmi úspěšně, a tak nezbývalo než zajít s kolegy na pivo a následně si užít neuvěřitelné ticho a klid hotelového pokoje.

Ze světa instrukcí, mandátů a schůzí s evropskou tematikou odpoledne utíkám do místa, kde se rovněž musí tvrdě vyjednávat, kde si musíme sladit s „kolegyní“ pozice tak, aby nás naši neplnoletí vyjednávací partneři nepřeválcovali. Bohužel, na rozdíl od EU starost o děti nemůžeme odsunout ani na vyšší rozhodovací úroveň, ani na další předsednictví (i když by to v našem případě možná Švédové zvládli líp než my!). Výchova našich dětí je náročná, někdy otravná, často vyčerpávající. Já celý den sedím u počítače, někdy na schůzi, ale to moje milá musí ráno vstát, děti obléct, nakrmit a sledovat, jak se na všech dostupných plochách v bytě objevují autíčka, vláčky a puzzle. To ona je pak musí obléct, dotáhnout k lékařům, na hřiště a pak kolem jedenácté, milosrdně, na dvouhodinový šlofík zpátky do postele. Když se ve čtyři vrátím domů, tak nastává chvíle, na kterou se těším nejvíc a která předčí jakoukoli zkušenost jinde. Jakmile si začnu sundávat bundu, tak na chodbu vyběhne dvouletý Theo s rozzářeným úsměvem a s nepředstíranou radostí, že jsem doma. Choulím ho k sobě a jdu políbit malinkou a ženu, která nás všechny drží pohromadě a kterou máme všichni bezmezně rádi. Už se těším, až se vrátí zpátky do práce, na ministerstvo zahraničních věcí, abychom mohli na pracovní výjezd do světa, kde pak rodinný kolotoč převezmu do svých rukou já.

Kdoví, jestli to bude pro všechny taková idyla!

Autor je státní úředník.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].