Není důvod naříkat

Mají se čeští zemědělci dobře?

Řekl bych, že ano.

Pouliční protesty za vyšší dotace obvykle budí dojem, že ne.

Zemědělství je v mnoha ohledech běžné podnikání. Otázka je, co všechno se dnes od něj očekává a co má splňovat. Na malé rodinné farmě, která je pro vlastníky jediným zdrojem peněz, to může být ekonomicky těžké. Ale standardní zemědělské podniky prosperují dobře. Stačí se podívat na to, jakou mají techniku.

Vyrůstal jste v Rakousku – hospodaří se lépe tam, nebo tady?

Rakousko je v mnoha ohledech úplně jiné. Malí sedláci tam mají podstatně silnější zastoupení i lepší postavení. Péče o krajinu je v Rakousku mnohem dál. Tady zemědělství zůstává od lidí na venkově pořád hodně odtržené. Nebýt komunismu a kolektivizace, tak by sedláci obhospodařovali svoje pole, měli by svoje malé statky, místo toho máme dominanci velkých podniků, která je v Česku největší z celé Evropské unie. Podmínky pro hospodaření jsou tu ale v porovnání s Rakouskem podobné. V mnoha ohledech velmi dobré. Máme velmi úrodnou zem, klimaticky jsme v poměrně výhodné krajině, spoustě plodin se tady daří.

Vás zemědělství uživí dobře?

Ano. Jsou lepší a složitější roky, ale nechci a nemůžu si stěžovat. Ze začátku, než jsme statek po restitucích opravili, to bylo těžší. Ale teď už to začíná být radost. Našich pět set hektarů už je na evropské poměry docela hodně. V Rakousku bychom patřili k největším statkům. V Česku je spousta firem, které jsou mnohem větší, ale i tady jsme velikostně nadprůměr. Tak velká plocha, zvlášť když hospodaříme na vlastním, už znamená jistý ekonomický základ, na kterém jde dobře stavět.

Ptám se proto, že v zemědělství jako by bylo zvykem tvářit se spíš tak, že všichni jsou těsně před krachem. Přinejmenším když se protestuje. Je to klam?

Ano je, ale k zemědělství určitá forma naříkání tak nějak patří. Každý přece ví, že pro farmáře je nepřítel jaro, léto, podzim i zima. Nechci zlehčovat, že naše profese má svoje složitosti a úskalí. To přísloví však mělo svou relevanci v historii, dnes už neplatí.

Šel bych ještě dál

Jak moc tomu pomáhají dotace? Šlo by fungovat i bez nich?

Šlo, na našem statku tvoří dotace zhruba pětinu příjmů, zbytek jsou normální tržby. Ale s rušením dotací je to složitější. Spousta mých zdejších kolegů vám řekne, že kdyby dotace nebyly, tak by se jim dařilo lépe – pokud by tedy dotace nebyly nikde v zahraničí.

Mají pravdu?

Jde o argument těch, kterým nahrává jejich velikost. V tom má zdejší zemědělství jasnou ekonomickou výhodu. Úspory z rozsahu fungují v každém odvětví, i v tom našem. Já mám logicky lepší postavení než dvacetihektarový kozičkář, v jiném postavení je zase vůči mně Agrofert. Čím větší firma, tím větší výhody v nákupu, v prodeji, ve všem. A protože v Česku velké podniky dominují, zaznívají tady občas k dotacím výhrady.

Máte pro takové výhrady pochopení?

Samozřejmě že ne. My odtud přece nemůžeme říct: Zrušme dotace všude. Nelze zakázat Německu, Rakousku nebo Francii, aby si tam vlastního zemědělství cenili a podporovali ho svým, národním způsobem. Což by tyto země dělaly. My máme štěstí, že Evropská unie se snaží společným postupem tyto národní tlaky vyrovnat. Bez toho bychom sice měli naše velikostní výhody, ale rozpočtové možnosti státu jsou tu samozřejmě mnohem omezenější než třeba v Rakousku nebo ve Francii, kde má navíc selský stav tradičně silné zastoupení. Tam vždy zdroje na takovou podporu byly a náš stát by bez EU neměl šanci je z vlastního dorovnat. Jiná otázka je, zda jako celá Unie nastavujeme dotace správně.

A jaká je odpověď?

I jako farmář musím na rovinu říct, že dávat víc než třetinu společných unijních peněz na zemědělství je hodně – v dnešní době, kdy čelíme tolika nejistotám a problémům, od pandemie přes hrozbu války na Ukrajině až po migrační krizi. Je tu spousta věcí, které doopravdy naši společnost polarizují a leckde oslabují principy demokracie. Proto si i jako zemědělec kladu otázku, jestli si luxus současné výšky zemědělských dotací můžeme doopravdy dovolit. Možná ano, pokud ty dotace budou správně použité. To otevírá další velkou otázku, co je vlastně správně.

Dnes správně použité nejsou?

Jsou tu změny, které já vítám, hlavně podpora drobnějších struktur, o níž se teď hodně mluvilo. Náš statek na nich bude spíš tratit, ale i tak tyto změny podporuju. Měly by, myslím, jít ještě mnohem dál.

V čem dál?

Nezdá se mi nutné pokračovat v tom, abychom plošně dotovali produkci zdejších hlavních plodin. Od zemědělství přece společensky očekáváme víc úloh než to, aby nám vyprodukovalo tolik a tolik tun kukuřice, řepky a pšenice. Zemědělství zastává nějakou funkci v krajině a v přírodě. Mělo by brát ohled na biodiverzitu. Mělo by udržovat spojení s venkovem, aby nedocházelo k jeho vylidňování. Měli bychom pečovat o zdravou půdu a brát ohled na to, jak venkov vypadá, aby nebyl plný zchátralých stavení v dezolátním stavu. Je zkrátka potřeba lépe se zamyslet, čeho chceme těmi dotacemi vlastně dosáhnout. Plošného rozlévání peněz konvicí už, myslím, bylo dost.

Vše, co říkáte, zní velmi podobně, jako když někdo z Evropské komise popisuje ideály unijní zemědělské politiky. Je tedy nastavená dobře, nebo ne?

Já si myslím, že by mohla být nastavena lépe. Aby ještě více cílila na to, co je vhodné dotačně podpořit. Zvláště v Česku.

V čem je Česko jiné?

Některé národní věci si lze i v EU nastavovat vlastním způsobem. A zdejší situace je hodně specifická. Před volbami tu byla jasná provázanost lidí vládnoucích stran a zemědělských funkcionářů se zemědělskou velkovýrobou. A tak je jasné, že zdejší dotační parametry byly doposud nastaveny tak, aby zájmově pomáhaly velkým strukturám.

Na čem by šlo laikům toto dotační nadbíhání velkým ilustrovat?

Zcela jasně třeba na přímých dotacích z plochy, které u nás dosud rostly s počtem hektarů, a to bez jakýchkoli omezení. Pokud máme jednu sazbu na každý hektar a pokud podpora roste lineárně s počtem obdělávané plochy, tak je jasné, že obří pětitisícový podnik si odnese úplně jiný balík peněz než malý subjekt – a k tomu má ještě ekonomické výhody plynoucí z jeho velikosti. Rovná sazba na hektar sice vypadá spravedlivě, ale menším subjektům v jejich konkurenceschopnosti nijak nepomáhá. A tudíž ani nepomáhá jít směrem k rozmanitějšímu zemědělství a pestřejšímu venkovu.

Udržovat je málo

Velké podniky vám namítnou, že stávající režim je pro Česko žádoucí, jinak se jako země střílíme do vlastní nohy. Větších firem je tu hodně, zemědělství na nich stojí a při krácení dotací shora ztratíme konkurenceschopnost vůči zahraničí. Znáte ten argument, ne?

Samozřejmě, ale je přece jasné, že takový argument neobstojí. Jednoduše proto, že velký subjekt má už sám o sobě o hodně víc ekonomických výhod. Můj názor je, že od jisté velikosti už podniky doopravdy nynější dotační intenzitu nepotřebují. A v případě, že ano, tak je asi třeba se ptát, jestli hospodaří správně a jestli tu díky dotacím jen nepřežívá něco neudržitelného.

Menší farmy budou nově v těchto přímých platbách na hektar zvýhodněny, to už nová vláda podává jako hotovou věc. Co byste měnil dál?

Upozadil bych produkční dotace, které nerozlišují, co se produkuje. Bez takového rozlišení budeme dál podporovat monokulturní lány pšenice, kukuřice a řepky. To povede k dalšímu úbytku biodiverzity, hmyzu, zpěvných ptáků. A k udržování toho, co nám na zdejším zemědělství vadí a co nám na české krajině chybí. Už teď tady existují takzvané greeningové dotace, které mají pestrost krajiny podpořit. Ale v reálu toho nikdy moc nezměnily. Vždycky se našla nějaká ta skulinka, jak greening udělat tak a kritéria formálně splnit, aniž by to na krajinu mělo viditelný dopad. Teď se slibuje posun, mluví se o ekoschématech a systémovější podpoře biodiverzity, tak aby místo monokulturních lánů krajina dostala větší pestrost. Snad to bude v praxi fungovat.

Vy žádné velké lány nemáte, mezi poli necháváte meze jako za starých časů, máte pestrou skladbu plodin, za přístup ke krajině dostáváte nejrůznější ceny, kolegové vás posílají reprezentovat Česko do zahraničí – nabízí se otázka, proč to tak nedělají všichni.

Asi to není jejich priorita. Řídí se jen ekonomikou. My jsme rodinný statek. Ctíme tradici a hospodaříme tak, jak nám to přijde nejlepší. Na spoustu našich věcí existují speciální dotace. Třeba na nektarodárné biopásy, kterými se rozdělují pole kvůli hmyzu. To je skvělý dotační nástroj, jen je v Česku kupodivu málo využívaný. Na spoustu jiných věcí, jež děláme, ale samozřejmě žádné speciální dotace nejsou. Když rozčleníme větší plochy, tak abychom měli na každých 10–15 hektarech jinou plodinu, tak si tím spíš komplikujeme život. Děláme to, protože nám to přijde důležité. Nejsme jediní, je i spousta velkých podniků, které pro biodiverzitu dělají hodně. Jen mám pořád pocit, že je nás pouze pár desítek či stovek. Je-li nějaký podnik řízený z Prahy jen podle čísel, bude zákonitě postupovat jinak než my. Chceme-li krajinu změnit, je třeba změnit nejdřív dotační politiku a skrz ni zemědělce ke změnám motivovat.

Dnešní dotační politika podle vás českou krajinu hyzdí?

Asi bych neřekl, že ji hyzdí. Ale vede k tomu, že se udržuje status quo. Nevede ke zlepšení. V Rakousku je o. k. udržovat status quo. Spousta Čechů tam jezdí na dovolenou a odjíždí domů s pocitem, že je tam krásně. V Česku je ale udržování stávajícího stavu málo.

Čí bude Agrofert?

Argument, že je nutnost mít velkokapacitní lány, jinak nás převálcuje levnější Polsko, tedy neplatí?

Je to demagogie. Vůbec to není pravda. Právě velké firmy by mohly pro krajinu udělat nejvíc. Vzhledem k jejich objemům produkce jim bude ekonomika vycházet, i když vyčlení jisté plochy pro přírodu, pro krajinu, pro biodiverzitu. V tom je vlastně jejich síla. Nedělat to je z mého pohledu krátkozraké. Je to špatný marketing. Chytřejší by bylo snažit se vyslat vzkaz v tom smyslu, že v Česku vyrábíme zdravé a kvalitní potraviny, protože hospodaříme ve zdravém, kvalitním a pestrém ekosystému. Dokud bude obrazně řečeno všude řepka, tak to s takovým vzkazem půjde těžko. Mimochodem – já můžu z vlastní zkušenosti říct, že když se myslí na krajinu, tak ta ekonomická oběť zas tak velká není. Jestli podél pole vyčlením pár slunečnic a přijdu o půl hektaru, tak to je po finanční stránce marginálie. Ale pro přírodu to hraje obrovskou roli.

Co dalšího na zdejších dotacích změnit?

Určitě ještě víc podpořit menší rodinné farmy. Neříkám to kvůli sobě, my už zas tak malí nejsme. Ale aby takových farem mohlo vyrůst víc, to už bude za stávajících podmínek těžké.

Proč?

Minulá česká politika směrovala podporu jiným směrem. Argumentovalo se tím, že menších sedláků je možná hodně, ale plošně je to jen pár kapek na horkém kameni, a tak musíme podporovat to, na čem venkov stojí – tedy naše velkostrukturní zemědělství. Mně to však přijde nefér a špatně. Je tu spousta sedláků, kteří hospodaří na menších statcích a snaží se rozšiřovat, mladých lidí, kteří vedle svojí práce převzali pár hektarů po rodičích a začali něco pěstovat. Měli by dostat prostor, aby mohli vedle dnešních dominantních velkopodniků vyrůst. To vyžaduje určité zvýhodnění, jinak v soutěži o pronájem dalšího volného hektaru vždy s velkým holdingem prohrají. Je třeba se zamyslet, k čemu vlastně dotace vyplácené z našich společných peněz slouží – a použít je mimo jiné na to, abychom podmínky malých a velkých srovnali. Tím bychom pomohli budovat zpátky tu strukturu, která nám chybí. Rodinná farma má kontinuitu, dědí se z generace na generaci, je spjatá s vesnicí, kde hospodaří. Ale co se jednoho dne stane s obřím agroholdingem, řízeným z Prahy? Ta pole nakonec vždycky někdo koupí, ale desítky tisíc hektarů, to už je kus země. Co když jednoho dne skončí v ruských, čínských nebo arabských rukou? Je nám to společensky jedno?

Nová vláda už dotační politiku zrevidovala a byl z toho velký poprask. Příděl peněz na prvních 150 hektarů bude větší, tak aby ze stejného koláče zbylo víc na malé farmy. Je to velká změna, nebo spíš jen drobná korekce?

Velká revoluce, jak to jisté zájmové skupiny z velkého agrobyznysu prezentují, to rozhodně není. Zvýšená sazba dotací na těch prvních 150 hektarů se týká všech. Ať mám 500 hektarů nebo pět tisíc, na těch prvních 150 pořád dostanu víc. Průměrný příděl na hektar mně klesne, ale nijak dramaticky.

O kolik přijdete vy? A co se tím u vás změní?

Je to pořád velmi čerstvé, na oficiální kalkulačky se dlouho čekalo, ale my přijdeme odhadem o 200–300 tisíc korun ročně. Není to málo – na přímých platbách dostáváme 1,6 milionu, celkově na dotacích kolem čtyř milionů. Ale rozhodně to není pokles, který by nás zničil nebo nutil dělat věci jinak. To platí i pro větší podniky, které – jak jsme si už řekli – žijí z velikostních výhod. Já ty nové změny naprosto podporuju, i když na nich budeme tratit.

Je to kompromis, aspoň něco

Původně vláda v programu slibovala, že největším farmám dotace zastropuje. Od toho se ale pak rychle ustoupilo. Rozumíte tomu?

Asi ano, i když já osobně bych stropy zavedl. Jsem toho názoru, že výhody velikosti u velkých firem jsou už samy o sobě tak silné. Výsledek, s nímž vláda přišla, jsem do jisté míry očekával. Beru ho jako kompromis, který odpovídá zdejší realitě a síle velkopodniků. Zvýhodnění pro prvních 150 hektarů je nakonec větší, než se původně plánovalo za bývalého ministra Tomana. Je dobře, že se udělalo aspoň toto.

Chápete však, proč vláda ohledně stropů tak rychle otočila? Proč v pátek 7. ledna vydala programové prohlášení, kde zastropování výslovně slibuje, a v úterý 11. ledna odkývala novou dotační politiku bez stropů?

To nedovedu posoudit. Je možné, že stropy by se agrárních velikánů opravdu dotkly, a tak vládu dotlačili ke kompromisu. Výsledek beru jako kompromis na všechny strany. Není to z mého pohledu žádná výhra, spíš jen zmírnění nerovností. Výsledek nefavorizuje žádnou skupinu, ani malého sedláka, ani velký holding. Je to nějaký střed, tak bych to vnímal. Pouliční protesty agrární komory, která zastupuje velké hráče, upřímně řečeno nechápu.

Demonstrovali i ti, kteří se popisují jako střední stav a argumentují tím, že teď budou snazší kořistí pro ty největší. Nesouhlasíte?

Ne. Zvýhodnění na prvních 150 hektarů dostanou všichni a nad touto hranicí už se snížení dotací v té velikosti do značné míry rozpustí. Bavíme se jen o jednom typu dotací, který v celkovém balíku peněz tvoří jen menšinovou část. Na našem statku zhruba třetinu. Navíc je tu příslib nových ekoprogramů, ze kterých snad bude možné ztráty dorovnat, pokud bude farma hospodařit zodpovědně.

Čili vytvářet dojem, že někdo může na avizovaných změnách vykrvácet, je podle vás přehnané?

Ano, to je podle mě absolutně nepravděpodobné a přehnané.

Ani si to nechci představit

Co říkáte na argument, že větší podniky ztratí konkurenční výhodu, že stoupnou ceny a že klesne soběstačnost?

Soběstačnost je, myslím, jen populistické heslo, za které se schovávají ti, kdo chtějí pro svůj byznys ochranářská opatření. Za mě není důležité ani možné, aby v rámci společného evropského trhu byli všichni ve všech komoditách soběstační. Soběstačnost rádi vyzdvihují třeba majitelé velkochovů drůbeže, kteří usilují o to, aby byli co největší a mohli zásobovat supermarkety co nejlevnějšími vajíčky. Moje cesta tohle není a myslím, že to není ani správná cesta při rozhodování o tom, co chceme podporovat a dotovat. Rozmanité zemědělství, které klade důraz na kvalitu a snaží se navázat vztah se spotřebiteli, se prosadí. Trend je jasný a správný. Lidé budou čím dál více vyhledávat lokální a kvalitní potraviny od zemědělců, které znají a jimž věří.

Co když ale spíš ta nejlevnější vajíčka doveze do supermarketu někdo jiný a vyšachuje zdejší firmu z trhu?

Záleží na spotřebiteli. Možná bude lepší ho vést k tomu, aby za kvalitu od místních farmářů zaplatil víc, anebo tu kvalitní výrobu víc podpořit. Tak aby zdejší výrobci obstáli i v rakouských supermarketech. Mimochodem, hájit soběstačnost na všech frontách je nesmysl i kvůli tomu, že vedle dovozů také spoustu produktů exportujeme.

Změny v dotacích podle některých vašich kolegů přispějí k tomu, že potraviny budou zdražovat ještě víc než doposud. Souhlasíte?

Předně je třeba říct, že u některých výrobků – třeba právě u těch vajíček – je velkou záhadou, jak je vůbec někdo může za dnešní nízké ceny produkovat. Ani si nechci představit ten chov, který za tím je. Přál bych si, aby spotřebitelé ve větší míře vyhledávali produkty, které odpovídají těm nejvyšším standardům, a byli ochotni za to zaplatit férovou cenu. V tomto ohledu je, myslím, u nás docela rezerva.

V tom jste asi menšina. Většina slyší na nízké ceny.

Asi ano. Ale Česko je, myslím, dost bohatá země. Když vidím, kolik peněz se tady utrácí za elektroniku, za dovolené nebo za auta, tak šetřit na potravinách mi přijde zvláštní. Kvalitní a zdravé potraviny by měly být základ.