Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Rozhovory

Škola je život

S učitelkou a manažerkou Magdalenou Málkovou o zakládání soukromé školy, etice pro prvňáky a o tom, co potřebují všechny děti

Magdalena Málková • Autor: Matěj Stránský
Magdalena Málková • Autor: Matěj Stránský

Jste zvláštní případ, protože jste začala učit až v pozdnějším věku. Těsně před čtyřicítkou jste odešla z velké nadnárodní firmy a začala studovat učitelství. Co vás k tomuto radikálnímu řezu přivedlo?

Pracovala jsem ve francouzsko-japonské automobilce a předtím v německé firmě. Nastavení pracovního prostředí mi obecně vzato přišlo za hranou. Měli jsme proceduru pomalu i na to, jak chodit ze schodů, všechny možné nástěnky, jak máme mít uspořádaný stůl, už to na mě bylo zkrátka moc strukturované. Vytrácely se z toho lidské záležitosti a říkala jsem si, že potřebuji víc lidi než stroje. I když nás bylo dvě stě lidí v jedné místnosti, vlastně jsem se s nimi nebavila, protože jsem pořád koukala do počítače, na tabulky nebo on-line aukce. Ve všem byla také jasně daná hierarchie, nebylo možné úplně vybočit ze zajeté cesty, a já jsem člověk, který si spíš radši vyhledává tu vlastní cestu. Říkala jsem si, že chci něco lidštějšího. Navíc jsem tehdy měla malé děti, takže mě to pochopitelně zajímalo.

Hodí se vám při učení zkušenosti z korporátu?

Docela ano. Umím třeba dobře pracovat s počítačem, nemám problém udělat tabulky a poradit si s databází nebo informačními technologiemi. Umím slušně anglicky, to znamená, že si i dnes v práci hodně vybírám zahraniční zdroje. V korporátu jsem jednala s obchodními partnery a podobným stylem dnes mluvím s rodiči. Ne na obchodní bázi, ale pořád je vnímám jako partnery. Také jsem si přinesla dobrý time management, prostě si umím zorganizovat čas. Učení není jenom o tom, že od osmi do tří učíte děti počítat. Spadá do toho spousta administrativy, přípravy a další věci a korporát mě naučil, jak si takové věci organizovat.

Dělat ve čtyřiceti zkoušku z hvězd a stojek bylo místy fakt komické.

Nebála jste se razantní kariérní změny? Zvlášť když jste měla malé děti?

Bylo mi tehdy osmatřicet. Když se na to dívám zpětně a vím, co všechno to obnášelo, nevím, jestli bych dovedla být znovu tak odvážná. Kolegové mi říkali, že jsem dobrá, že jsem to udělala, a já jim říkala, pojďte taky! A oni že nemůžou, že mají hypotéky, manžela atd., že to musejí zkrátka vydržet. Já ale myslím, že je dobré jít občas do nejistoty. Neznalost toho, co přijde, mi určitě pomohla. Zároveň se mi to sešlo i s obdobím zdravotních problémů, dostala jsem zánět mozkových blan, ležela v nemocnici a nesměla dělat vůbec nic. Moje okolí vědělo, co ta nemoc obnáší, chodili za mnou skoro s brekem, já jsem to ale neřešila, nemohla jsem si shánět informace. Koukala jsem jen do stropu a přemýšlela jako Jonáš ve velrybě. Zjistila jsem, že tabulky nejsou tak důležité, že je za mě vyplní nějaký jiný robot.

Proč padla alternativní kariérní volba zrovna na učitelství?

Nic jiného jsem upřímně ani moc nezvažovala. Chtěla jsem mít svoji školu, říkala jsem si, budou tam chodit spokojené děti a já budu učit a budu mezi lidmi, ne mezi stroji.

Jak jste vnímala finanční dopady rozhodnutí opustit práci v korporátu a jít místo toho učit? Nebála jste se, že si pohoršíte?

Ne. Prostě jsem riskovala. V tu dobu jsem se navíc ještě rozváděla, takže jsem byla i samoživitelka. Byla jsem úplně na nule, v roce 2013 jsem začala studovat a o rok později jsme otevřeli s kolegy první školu. Půjčili jsme si hodně peněz, ale já věřila tomu, že ta myšlenka je tak dobrá, že se z toho nějak vyhrabeme. A když se nevyhrabeme, tak prostě nebudeme jezdit na dovolenou do ciziny, ale budeme mít smysluplný život.

Jaké to bylo, vrátit se na prahu čtyřicítky do školy?

Studovala jsem učitelství pro první stupeň, kde není oddělený bakalář od magistra, takže nasednete na vlak a musíte jet pět let v kuse. Plno lidí v mém věku třeba v páťáku odešlo, protože nedali například souborné zkoušky z češtiny, to byl takový vyhazovací předmět. Musela jsem dělat všechny předměty pro první stupeň, matiku, výtvarku, tělocvik, prostě všechno. Nejsem úplně sportovně zaměřená, takže třeba když nám ukazovali, jak se rozcvičit před hvězdou a stojkou, tak jsem říkala, že to nejde, že bych to podruhé už neudělala. Byly to místy fakt komické situace.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].