Je ráno. Dvouapůlletá dcera Justýnka se dívá na předcvičování lektorek FITFAB Strong. Cvičební program vznikl během korony. Nechápu, že jsem dřív chodila cvičit někam mimo domov. Dostala jsem na cvičení tip od kamarádky. Cvičím skoro každý den. Musím volit rychlé taneční lekce, u pomalejších Justýnka nevydrží a vypíná je. I tak většinou cvičím jen tři čtvrtě lekce. Občas vyskočí a začne také cvičit. Je pěkné, vidět Justýnčinu radost z pohybu.
Tři starší sourozenci jsou ve škole s Montessori programem, kde učí i manžel. Muž je původně geograf, ale učení ho vtáhlo.
Dcerka během toho, kdy se oblékám, vyndává čisté povlečení ze skříně. Povlečení shrnuji a dávám do koše s čistým prádlem s předsevzetím, že je později poskládám a vrátím do skříně. Justýnka „páruje“ ponožky a já v mezičase vyřizuji hovor s Martinou, která má na starost sklad.
Pokračujeme s dcerkou ve třídění ponožek. Pokouším se poskládat oblečení dětem do skříně. Volá kurýr. Spěšně sobě i dceři obouvám boty a bundu a jdeme ven.
Přišly krabice na vzdělávací pomůcky, které vyrábíme. Krabice jsou složené na paletě před domem. Mírně prší. Kurýr odjíždí s tím, že domů už si krabice musím odnést sama. S dcerou v náručí si připadám zoufale. Naštěstí si Justýnka vezme lopatku a začne si hrát. Vybaluji paletu pod střechu na terasu. Dcera má v ruce lopatku s hlínou. Zatímco skládám, bedlivě ji pozoruji, jestli hlínu nevysype přímo na krabice.
Většinou vyrážíme dopoledne ven, ale dnes prší a navíc chci uklidit alespoň kuchyň po snídani. Paní na hlídání nemohu najít. Po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo sehnat aspoň studentku jednou týdně na tři hodiny. Bydlíme v pohraničí a to je pro mě ještě větší motivace zvládnout podnikat s tím, že to jde odkudkoli. Navíc nemám úplně dobrou zkušenost s polovičním úvazkem, který jsem měla před narozením Justýnky.
Měním vodu papouškům a dávám mrkev morčatům. Dcera mi pomáhá. Při pohledu na okolí klece papoušků se mi na chvíli udělá zle: Starší děti mají služby. Vědí, co který týden mají na starost, ale aby něco udělaly, stojí velké úsilí.
Po obědě uspávám Justýnku v kočárku. Vozím ji kolem domu, usne do pár minut. Po návratu těkám po neuklizené kuchyni a přemýšlím o prioritách. Jediný čas na práci mám, když spí. Nikdy nevím, jak bude dlouhý. Zadávám objednávky do systému.
Odpoledne nás čeká zápis dětí do ZUŠ. Starší dcera chce hrát na housle a kluci chtějí chodit do výtvarky.
Společně se navečeříme, poděkujeme za celý den a uspíme děti.
Dřív jsem pracovala po nocích, ale dnes si raději přečtu knížku a doufám, že snad jednou najdu odpověď, jak skloubit práci a děti.
O měsíc později jsem našla díky laskavé paní ředitelce místo ve školce, a tak mám na práci celé dopoledne. Vše má řešení. Závěrem doporučuji všem matkám knihu s názvem V práci nemusí být blázinec od Jasona Frieda a Davida Hanssona, což je užitý mimimalismus.
Autorka je na rodičovské dovolené a k tomu udržuje malou rodinnou firmu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
