Se vzory, které člověk naživo nepotkal, je to ošemetné. Jsou ti lidé skutečně takoví, jak si je představujeme? Ačkoli si myslím, že by se Madeleine Albright od mé představy v reálu příliš nelišila, nebudu mít už příležitost to zjistit. Napořád tak pro mě zůstane hlavně ženou, z jejíhož příběhu šlo čerpat inspiraci a promítat si tak do něj své vlastní sny.
„Nejlepší ze všech možných světů“ slibovala usmívající se dáma na obalu tlusté knihy, kterou jsem kdysi našla zastrčenou v rodinné knihovně. Po přečtení jejích pamětí jsem to Albright uvěřila. Zaujala mě nejen tím, že jako imigrantka a první žena vystoupala na jeden z nejvyšších stupínků americké i světové politiky. Drobounká politička byla na první pohled jiná a z fotografií, kde si třese rukou s urostlými vojáky nebo sedí kolem stolu s bezpečnostními poradci amerického prezidenta, dýchal svět, ve kterém jsou všechny sny uskutečnitelné.
Alespoň tak se mi to jako šestnáctileté dívce jevilo. Fascinující nebyl pouze osobní příběh Albright, ale i prostředí mezinárodních vztahů, které skrze knihu jejích pamětí člověk dospívající na malé české vesnici objevil. Exoticky znějící jména jako Butrus Butrus-Ghálí či Zbigniew Brzezinski mi poprvé naznačila, že svět je nekonečně složitější, než si myslím.
Svoji jinakost navíc Albright vzala za svou, a to jak v symbolické rovině, kdy se součástí jejího diplomatického arzenálu staly legendární brože, tak v té reálné, kdy pozornost, kterou díky své funkci měla, věnovala i diskusi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
