Zůstal jsem tam uvězněný jako odsouzenec na doživotí, spoutaný v okovech, které nelze prolomit. Kdyby to tolik neskřípělo, řekl bych ,jako spoutaný Prometheus‘. Ale já byl všeho všudy jen chlapec, spoutaný v dětství řetězy, z nichž jsem se nevyprostil po celé své dospívání: vláčel jsem je za sebou na pochodu smrti i při útěku, během osvobození i při všech dalších událostech, které následovaly,“ popisuje Otto Dov Kulka v knize Krajiny Metropole smrti, jak se v roce 1978 vrátil do míst, kam doputoval coby chlapec – do Osvětimi-Březinky, kde při zplynování 3792 terezínských Židů z „rodinného tábora“ přežil jen díky tomu, že kvůli záškrtu ležel na ošetřovně. A tato návštěva se stala impulzem, kdy se začal s „Metropolí smrti“ vyrovnávat systematičtěji a vědomě.
Profesor na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě totiž žil – jak sám popisoval – „dvojím životem“. Coby historik se sice věnoval výzkumu holokaustu, ale vše přísně odděloval od vlastních vzpomínek. Nikdo z kolegů netušil, že byl „dítětem Osvětimi“ – ani to, že v denících a nahrávkách roky horečnatě zaznamenává fragmenty toho, co nazýval „soukromou mytologií“. Nicméně až vážná nemoc v druhé půlce devadesátých let a přesvědčení britského historika Iana Kershawa, že by záznamy měly být vydány, jej nasměrovaly k tomu, že na knize začal pracovat.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
