43I_jaros Ne tak docela neškodné kopce. (Horní stanice vleku nad Ovčárnou) • Autor: Milan Jaroš

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Když člověk přijíždí po silnici do Jeseníků, majestát hory Vysoká hole bývá dobře vidět už zdálky. Holý, zaoblený hřbet vyčnívající nad hranici lesa je v zimě pokrytý sněhem, který se v tamní nadmořské výšce kolem 1400 metrů drží až do jara. V lednovém dopoledni je tu mimořádně nevlídno: teplota minus devět stupňů, prudký vítr a mlha, v níž je vidět sotva na pár desítek metrů. Zasněžená náhorní plošina je takřka liduprázdná a oživuje ji pouze osamělý muž na běžkách. Martin Sobala z CHKO Jeseníky právě provádí obhlídku terénu. Předpověď počasí hlásí, že se už brzy vyčasí, a Sobala očekává příliv lidí. Bílá pláň s pohlednicovými výhledy na okolní kopce odjakživa přitahovala běžkaře a pěší turisty, v poslední době sem ale čím dál častěji míří ještě jiný druh návštěvníků. „Přibývá skialpinistů, kteří sjíždějí mimo stezky do volné přírody a tím porušují zákon,“ říká Sobala, který dohlíží na to, aby lidé neopouštěli vyznačené cesty.

Na zasněžené pláni je ostatně i dnes vidět mnoho stop od lyží směřujících k jejímu okraji, kde oblá náhorní plošina padá prudce dolů do strmé skalnaté úžlabiny zvané Velký kotel. Kromě toho, že jde o přísně chráněnou rezervaci, je to také jeden z mála smrtelně nebezpečných lavinových svahů v Česku. Právě toto místo skialpinisty a snowboardisty neodolatelně přitahuje. V místech, kde se placatý hřbet začíná svažovat prudce dolů, jsou vidět kovové žluté cedule varující před lavinovým nebezpečím. Podle Sobaly ale příliš účinné nejsou, protože v kotli je rok od roku více rušno. A letošní rok se prý v tomto ohledu vymyká dosavadnímu měřítku. „Něco takového tu nepamatuji. Dříve to byli jednotlivci, letos ale kotlem sjíždějí desítky lidí za den,“ říká ochránce.

43D_varianta_jaros
Nejnebezpečnější žleb v Jeseníkách. (Vyhlídka nad Velkým kotlem) • Autor: Milan Jaroš

Masivní změna má samozřejmě prosté vysvětlení. Pandemie lyžařům omezila možnosti cestování do Alp či do Tater a nutí je vystačit si v téhle sezoně se zdejšími horami. Povinné uzavření tuzemských lyžařských areálů zároveň vede k tomu, že se mnoho lidí pouští za dobrodružstvím do volné přírody. A zdaleka nejde jen o skialpinisty a o Jeseníky. Do všech českých masivů se v čase zavřených sportovišť, kin, restaurací či nákupních center vydávají i lidé, kteří sem běžně nejezdí, s pobytem v horách nemají zkušenosti. Třeba horská služba v Krkonoších musela před dvěma týdny zachraňovat dvojici zbloudilých a promrzlých výletníků, kteří si vyrazili na výlet jen v teplácích a polobotkách. Z Králického Sněžníku zase záchranáři uprostřed noci skútrem sváželi podchlazenou mladou ženu, která si tu zkoušela stanování na sněhu. Jednoznačně největší připomínka toho, že české hory nejsou jen neškodné kopce, se ale odehrála právě tady v Jeseníkách, když tu v polovině ledna při sjezdu Velkého kotle v lavině zahynul skialpinista. Ani jeho smrt však lidi neodradila od sjíždění lavinového svahu. „Den poté jsme v kotli narazili na lyžaře,“ říká Sobala. „Mám pocit, že lidé jsou stále sebevědomější a arogantnější. Chovají se tu, jako by jim hory patřily.“

Lépe oblečený vyhrává

V poledne se mraky nad planinou kolem Vysoké hole trhají a nedaleké parkoviště v lyžařském areálu Ovčárna se začíná plnit auty. Skupiny mladých lidí v teniskách a s plastovými sáňkami v rukou se smíchem vyrážejí po turistické značce hlubokým sněhem směrem na Praděd. Skialpinisté v zimním oblečení si z aut vybalují lyže, připevňují na ně tulení pásy a stoupají vzhůru do hor. Ochránce Sobala o chvíli později na vrcholu Vysoké hole zastavuje trojici mužů v barevných bundách s otázkou, kam směřují. „Jen kousek po tyčkách a pak zpátky dolů k autu,“ odpoví jeden z nich. Sobala je žádá, ať neopouštějí stezku značenou dřevěnými tyčemi, a přeje jim šťastnou cestu. Podle jeho odhadu jde o začátečníky, kteří nebudou vstupovat do přírodní rezervace ani sjíždět lavinové svahy.

43B_jaros
Strážce přírody Martin Sobala (vpravo na běžkách) diskutuje se skupinou skialpinistů. • Autor: Milan Jaroš

Chvíli poté přichází skupina šesti mladíků a dívek se skialpovými lyžemi a snowboardy. Tvrdí, že chtějí přejít značenou hřebenovou stezku, do lavinového svahu prý určitě nepůjdou. Sobala je nechá poodejít, a když se trochu vzdálí, vydává se za nimi. „Tihle na devadesát procent pojedou dolů lavinovým svahem,“ říká. Usuzuje tak hlavně z toho, že snowboardy se mnohem víc než pro cestu po rovné hřebenovce hodí k rychlé jízdě z kopce hlubokým sněhem.

Skupina dojde po stezce doprostřed náhorní plošiny a zastavuje u dřevěné meteorologické budky. V jejím závětří si skialpinisté nalévají čaj z termosek a odpočívají. Sobala je přesvědčen, že chtějí sjet dolů lavinovým svahem a čekají jen na to, až odejde – zažil to prý už mockrát. Po půlhodině čekání je strážce promrzlý, vzdává čekání na mnohem lépe oblečené skialpinisty a odchází. Kromě Velkého kotle Sobala musí hlídat ještě i kilometr vzdálenou oblast Petrových kamenů, která je z hlediska přírodní ochrany větší prioritou než kotel, a také kolem ní chodí skupiny turistů. Na několikametrové skále roste kriticky ohrožená lipnice jesenická, která se nevyskytuje nikde jinde na světě. „Kdyby se mnou byl kolega, zůstal by teď tady a já bych jel zkontrolovat Petrovy kameny. Takhle mi nezbývá než pokračovat,“ říká Sobala.

Kotlem podle něj denně sjedou desítky skialpinistů a ochránci přírody nemají dost lidí k tomu, aby jim v tom bránili. Oblast Jeseníků je dvakrát větší než Krkonošský národní park, pro hlídky v terénu jsou však stabilně k dispozici jen dva lidé, zatímco nejvyšší české hory jich mají dvacet. Sobalovi a jeho kolegům v rušných dnech o víkendu vypomáhají dobrovolníci a někdy i policie, přesto to ale nestačí. Příští týden by strážci Jeseníků měli dostat slíbené skialpové lyže, což by jim mělo umožnit pronásledovat lyžaře porušující zákon i do hůř přístupných lokalit.

Když je strážce Sobala z doslechu, jeden ze skupiny skialpinistů říká, že sjet Velký kotel se dnes nechystají. „Dneska by tam jel jenom magor,“ říká tmavovlasý muž s plnovousem s vysvětlením, že v této části hor je vyhlášen druhý stupeň lavinového nebezpečí. Připouští však, že se s ostatními chystá sjet jiný svah zvaný Sviní žleb na opačné straně hřebene. Je také lavinový, ale méně strmý. Velký kotel prý sjíždějí pouze za prvního lavinového stupně, a navíc jen tehdy, když na sobě právě neleží vrstvy sněhu napadané ve výrazně odlišných teplotních podmínkách, což je kombinace, která nahrává utrhávání lavin. „Je tam větší sklon, takže i větší rychlost. Taky úplně jiný sníh, a tím pádem i jiný zážitek,“ vysvětluje, proč porušuje zcela jasně formulované zákazy. Bezpečné to podle něj rozhodně není. „Není to pro každého,“ říká lyžař.

Nejnebezpečnější svah

Velký kotel, který skialpinisty tak přitahuje, je co do nebezpečnosti srovnatelný snad jen s lavinovými svahy v Krkonoších kolem Sněžky. V Jeseníkách jsou i další lavinové svahy, žádný jiný ale nemá na svědomí tolik lidských životů jako kotel. V minulosti tu spadlo mnoho lavin, přičemž ta nejtragičtější se podle údajů horské služby odehrála v roce 1953, kdy tu zahynul otec se synem během pěší túry z Karlova na Ovčárnu. K poslednímu úmrtí tady došlo v lednu 2010, kdy pětatřicetiletý skialpinista sjížděl kotlem dolů za třetího stupně lavinového nebezpečí, během sjezdu se s ním sníh utrhl a pohřbil ho. Poté následovalo období jedenácti let bez neštěstí, které skončilo až letos 15. ledna.

Pandemie lyžařům omezila možnosti cestování do Alp či do Tater.

Tweetni to

Podle informací zveřejněných policií a horskou službou bylo toho dne zataženo, na horách ležel asi metr sněhu a v oblasti kotle platil druhý stupeň lavinového nebezpečí. Mladý muž a dvě ženy se z vesnice Karlov pod Pradědem vydali na skialpových lyžích po značené turistické stezce směrem na vrchol Velký Máj. Podle horské služby šlo o zkušené skialpinisty vybavené tzv. svatou trojicí, tedy lopatami, lavinovými sondami i vyhledávači. Kotli se skialpinisté při výstupu nahoru vyhnuli a zpátky dolů chtěli sjet stejnou cestou, ve špatném počasí ale sjeli z původní trasy a dostali se do Velkého kotle přímo do lavinové dráhy. Kolem jedné hodiny odpoledne muž, který jel první, strhl lavinu, začal i s masou uvolněného sněhu padat dolů skalnatým terénem a zastavil se až po několika desítkách metrů. Obě ženy poté opatrně sjely na místo, kam muž dopadl. Pomocí lavinových vyhledávačů muže našly a začaly ho vyhrabávat ze sněhu, současně zatelefonovaly na horskou službu.

43C_jaros
Člen horské služby Ondřej Škovránek provádí lavinovou prognózu. • Autor: Milan Jaroš

Ve chvíli, kdy na stanici horské služby v Ovčárně pod Pradědem zazvonil telefon se zprávou, že v kotli spadla lavina, záchranář Ondřej Škovránek zrovna obědval. Na stanici je podobná situace okamžikem, kdy každý přesně ví, co má dělat. „Všechno jsem pustil z rukou a utíkal si obléct bundu a vzít lavinovou výbavu. Když spadne lavina, čas hraje rozhodující roli,“ říká Škovránek. Jeho kolega mezitím na místo povolal posily z druhé stanice horské služby a také vrtulník s lékařem, připravil techniku a kontaktoval náčelníka jesenické oblasti. Za několik minut už Škovránek nasedl do pásové čtyřkolky a plnou rychlostí ujížděl zasněženou krajinou k přes kilometr vzdálenému kotli. Byla hustá mlha, členové horské služby ale terén dokonale znají a Škovránek jel najisto. Na místo dojel za dvacet minut od tísňového volání. Při zasypání lavinou je podle Škovránka zásadních prvních osmnáct minut, během kterých má člověk ještě většinou dost kyslíku, poté se ale šance na přežití razantně snižuje. V tomto časovém rozmezí je tedy klíčové, aby zasypaného vyhrabali jeho společníci, protože záchranáři většinou tak rychle přijet nestihnou. Když Škovránek dorazil na místo, byli tu kromě potlučeného muže ležícího v bezvědomí a jeho dvou společnic ještě dva další skialpinisté, kteří lavinu viděli a přijeli mu na pomoc. Škovránek ihned zahájil resuscitaci. Po čtyřiceti minutách přiletěl vrtulníkem lékař a v oživování pokračoval, po hodině a půl pak konstatoval smrt.

Ondřej Škovránek během své pětileté služby zasahoval u laviny ve Velkém kotli celkem čtyřikrát. Strmý svah obklopený panenskou přírodou popisuje jako krásné místo, jindy než během zásahů se na něj ale nevydává, ačkoli k tomu má jako záchranář povolení. „Nesjel bych tam ani za zlaté prase, protože znám to nebezpečí a vím, že to riziko za to nestojí,“ říká rezolutně. S kolegy do kotle pravidelně jezdí měřit sněhový profil a provádět předpověď lavinového nebezpečí, kdy ve sněhu vykopou díru až na zem a zkoumají jeho jednotlivé vrstvy. Měří při tom teplotu různých vrstev i druhy sněhu, poklepáváním na vyřízlé kusy sněhu zkoumají jeho pevnost a na základě měření na několika různých místech pak zveřejňují číslo odpovídající stupni lavinového nebezpečí pro celou lokalitu. Toto číslo je však pouze orientační, protože v členitých místech, jako je kotel, může být riziko každých pár metrů jinak vysoké.

Právě krásné prostředí a pocit splynutí s divokou přírodou podle Škovránka do nejnebezpečnějšího žlabu v Jeseníkách místní lyžaře lákají už několik generací. V posledních pěti letech, kdy přišel boom skialpinismu, však podobná místa přitahují násobně více lidí. V obchodech a půjčovnách si můžou koupit lehké lyže, záchranné pomůcky a oblečení, které jim dodají pocit bezpečí a troufnou si s nimi i do míst, kam by dříve nevstoupili. Zájem o nebezpečné svahy ještě zvyšují sociální sítě, na nichž skialpinisté zveřejňují fotografie svých sjezdů. „Právě tyhle fotky přivádějí další lyžaře. A Velký kotel je v tomto ohledu tím nejžhavějším místem,“ popisuje Škovránek.

Vrátit respekt

Jedním z lidí, kteří vývoj skialpinismu v Jeseníkách sledují od jeho začátků, je fotograf a redaktor outdoorových časopisů Honza Navrátil. V horách se narodil, od mládí se zajímal o outdoorové vybavení a po studiích hledal možnost, jak s nimi spojit svoji kariéru. Kolem roku 2010 poprvé u kamaráda viděl skialpové lyže, vyzkoušel si je a novince propadl. „Tehdy je měl málokdo a sehnat je nebylo jednoduché. Boty byly prehistorické a těžké, stejně tak i vázání. Když jsme tehdy s kamarády přišli na pivo na Praděd, jediné lyže tam byly naše. Dnes si je tam nemáte kam opřít,“ popisuje prudký vývoj tohoto sportu.

„Nesjel bych tam ani za zlaté prase, protože znám to nebezpečí.“

Tweetni to

V roce 2013 si udělal kurz, stal se certifikovaným horským průvodcem a po Jeseníkách začal na skialpech vodit skupiny lidí. Zájem byl stále větší a kolem roku 2016 už prý musel zájemce odmítat. S rostoucí popularitou nového sportu skialpinistů v Jeseníkách rychle přibývalo a z Navrátilových očí se jeho původní nadšenecký duch začal vytrácet. „Na hory začínali jezdit lidé, kteří k nim neměli respekt. Zaplatili si kurz a očekávali, že teď je všechno jejich. Přestalo mi to dávat smysl,“ říká Navrátil. Před dvěma lety průvodcování definitivně pověsil na hřebík. „Dnes jsou tu stovky lidí a hory jsou jim malé. Každý si může koupit super vybavení a hned vyrazit, i když mu často chybějí zkušenosti,“ vysvětluje Navrátil. A letošní sezona je v tom i podle něj mimořádná. „Lidé si chtějí nahradit velké hory, které jsou jim upřené, a tak vyrážejí do kotle a prostě kam se jim chce. Tak jak jsou zvyklí v Rakousku, kde je taky nikdo neomezuje,“ říká.

Navrátil s kamarádem ještě nedávno provozoval populární facebookovou skupinu Skialp Jeseníky, právě kvůli stále častějšímu pronikání lyžařů do chráněných oblastí a sdílení fotografií odtamtud se ji ale nedávno rozhodli zrušit. A tak zatímco ještě před pěti lety skialpinismus pomáhal popularizovat, dnes by rád lidi vedl k tomu, aby se v Jeseníkách chovali zodpovědněji. Chystá se dokonce natočit sérii vzdělávacích videí, kde se lidé dozvědí o tom, jak se chovat v horách. „Chci tam mluvit o tom, že Jeseníky jsou sice malé hory, ale že i tady padají laviny a člověk tu může omrznout. Ale také o tom, že v horách se lidé zdraví a že tu žijí kamzíci, které by lidé neměli rušit. Prostě předat dál to, co mi v dětství předali moji rodiče,“ říká Navrátil.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 754

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte