Výše zmíněný verdikt ústavních soudců o přípustnosti povinného očkování zároveň upozorňuje, že debata má mnohem širší rámec. „Otázka, zda a do jaké míry stanovit očkovací povinnost, má aspekty nejen odborné, ale i politické, neboť tato povinnost vždy představuje určité omezení základních práv a svobod a zároveň se ve společnosti odlišují názory na přínos či naopak některé nežádoucí účinky očkování v konkrétních případech,“ napsali ústavní soudci.
Když se podíváme krátce do historie politických debat o povinném očkování po roce 1989 (za komunistického režimu nebylo možné diskutovat o ničem, natož o ústavnosti povinného očkování), neměl nikdy žádný politik při úpravách zákona, kterým se povinné očkování řídí, žádné výhrady. V roce 1991 zákonodárci při novele zákona konstatovali, že se povinné očkování osvědčilo a není nutné je rušit, o devět let později, když se zákon kvůli doplnění nových očkovacích položek měnil znovu, nebyly mezi poslanci a senátory opět žádné výhrady. Jenže dosud nikdy neřešili polistopadoví politici to podstatné na současné situaci – že má jít o povinné očkování dospělých, plnoprávných osob, které se mohou kvůli svému přesvědčení rozhodnout očkování odmítnout a nést následná možná rizika. Dosud platí povinné očkování jen pro děti (případně pro dospělé k cestě do nějaké destinace). Teď vláda při vyhlašování nouzového stavu přišla s úvahou, že by se povinnost očkovat rozšířila i na dospělé. A to jen na některé skupiny.
Na to se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
