Ode zdi ke zdi

Chile je země s divnou pověstí. Na jedné straně vzpomínky na vojenský převrat generála Pinocheta se vší jeho brutalitou s tisíci umučených a povražděných odpůrců. Na druhé straně nejvyspělejší a nejbohatší latinskoamerická země, nepochybně z velké části kvůli ekonomickým reformám nařízeným týmž diktátorem. Na jedné straně po pádu diktatury třicet let vzorného demokratického střídání středopravých a středolevých vlád. Na druhé straně dramatické protesty vedené studenty, hořící auta, převrácené autobusy. V Chile to mohutně vřelo v roce 2011, 2012, 2013, 2015 a 2016. Studentské protesty za bezplatné univerzity a další školské reformy předloni vystřídaly mohutné demonstrace za hlubší změny celého systému. Výsledkem neutuchajících násilností bylo nakonec svolání ústavodárného shromáždění, jehož cílem je nová ústava, zásadně jiná než ta dnešní, na jejíž vznik dohlížel právě ještě Pinochet.

A změny to mohou být zásadní. „Chile bylo kolébkou neoliberalismu a bude také jeho hrobem,“ pronesl letos na jaře Gabriel Boric, vůdce studentských nepokojů v roce 2016 a dnes prezidentský kandidát. Boric narážel právě na „pinochetovské“ protržní reformy, jež se později staly vzorem pro ekonomickou transformaci leckde ve světě, včetně postkomunistické střední Evropy. Svou výhrůžku pronesl ve chvíli, kdy byl nominován jako kandidát do letošního klání o nejvyšší úřad v zemi. Rychle se vyhoupl do čela průzkumů a vše naznačovalo, že země kráčí ke skutečně hluboké proměně své podstaty.

V již…