Na státní svátek 28. října shořel v Praze kostel sv. Archanděla Michaela ze 17. století. Ačkoli stál v centru města na úpatí Petřína, památkově chráněný byl jen na papíře: poslední léta hrozilo, že dřevěnou stavbu sežere houba, než to ale stihla, strávil ji oheň. Kostel tak následoval osud dalších dřevěných památek: kostel sv. Kateřiny z 16. století v Ostravě-Hrabové (shořel v roce 2002), zvonici z 18. století v Železném Brodě (2007), chatu Libušín z 19. století na Pustevnách (2014) či kostel Božího Těla z 16. století v Třinci-Gutech (2017).
Všechny tyto shořelé stavby znovu stojí. Dřevo má totiž tu výhodu, že pokud se dochovala dokumentace, dají se vytvořit věrné kopie. Také Praha už spustila sbírku na repliku kostelíka, který byl do ní přepraven za první republiky z Podkarpatské Rusi. Pro město je to stejné, jako když – což se děje zrovna teď – sundává z Karlova mostu poslední originální barokní sochy z drolícího se pískovce a nahrazuje je současnými kopiemi: oko laika nic nepozná a i z hlediska odborné památkové péče se na podobě historického centra v podstatě nic nemění.
Jenže nahrazování památek kopiemi má smysl, jen když se tím mohou originály s předstihem zachránit a přemístit do depozitáře. A logiku dávají i repliky výše zmíněných staveb, které mají pro okolí mimořádnou užitnou funkci spojenou s původní podobou, přičemž je věřícím či turistům jedno, zda tato podoba pochází z roku 1563, nebo 2020. Ani jedna z podmínek však u shořelého kostela v Praze neplatí.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
