Zvládli to? Německo pět let po příchodu milionu uprchlíků 
 
13_tema01_jaros Noví Němci. (Most poblíž hlavního nádraží ve Freiburgu) • Autor: Milan Jaroš

Novinářské ceny za rok 2020 mají své majitele ve 14 kategoriích. Ilustrátor Respektu Pavel Reisenauer získal zvláštní cenu v kategorii Česko-slovenský vtip, komiks a karikatura, jejíž porota je společná pro českou i slovenskou soutěž. Zvláštní ocenění v kategorii Nejlepší psaná reportáž dostal redaktor Respektu Tomáš Lindner s příspěvkem Zvládli to? za systematické mapování integrace migrantů do německé společnosti, v kategorii Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek pak Ondřej Kundra spolu s Jaroslavem Spurným (Respekt) s příspěvkem Kdo umučil vězně V. CH.  Zároveň při této příležitosti odemykáme interview s Audrey Tang (bylo nominováno v kategorii rozhovor) a také text Jak přežít pocit viny (nominace v kategorii reportáž a finalista Česko-slovenské ceny veřejnosti).  Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se naším předplatitelem.  

 

Reklama
Reklama

12_tema_mapa nemecko

Řeknu to zcela jednoduše: Německo je silná země. A krédo, s nímž máme k těmto věcem přistupovat, musí znít: zvládli jsme toho už tolik – zvládneme i tohle. Zvládneme to, a když se objeví překážky, tak musíme pracovat a překonat je.“

Před pěti lety, 31. srpna 2015, pronesla Angela Merkel na tiskové konferenci slova, která nepřišla z ničeho. O pět dní dříve navštívila saský Heidenau, kde extremisté napadli ubytovnu pro žadatele o azyl a kde ji místní přivítali skandováním „zrádkyně národa“. Vše kvůli běžencům, jichž během let 2014 a 2015 přišly do Německa stovky tisíc. Proud neustával a kancléřka svým srpnovým projevem vzkázala, že se lidem v nouzi nadále dostane pomoci. Davy uprchlíků putujících z Turecka přes Řecko a Balkán do středu Evropy poté ještě zhoustly. Až do utěsnění balkánské migrační trasy v březnu 2016 do Německa přišlo více než milion žadatelů o azyl, nejčastěji z válkou rozvrácené Sýrie.

Po pěti letech je poprvé čas bilancovat. Zvládají to Němci? Při hledání odpovědi jsme projeli bezmála dva tisíce kilometrů na cestě za čtyřmi velmi odlišnými perspektivami. Navštívili jsme liberální univerzitní město, kterým otřásly sexuální zločiny spáchané uprchlíky, vysoce zadlužené město ve Falci, kde vlivem globalizace zkrachoval místní průmysl, průměrné franské maloměsto a staré známé v bavorské vesnici.

Fischen im Allgäu: Jednal bych stejně

Rok 2015 byl plný ikonických obrazů. Selfie Angely Merkel se syrským běžencem. Vyplavené mrtvé tělo tříletého syrského chlapce Alana Kurdiho na turecké pláži. Přeplněné gumové čluny přirážející k řeckému ostrovu Lesbos. Pochod utečenců po dálnici z Budapešti směrem k rakouským hranicím. Nadšené vítání běženců na nádraží v Mnichově. Můj osobní nejsilnější obraz tohoto roku se odehrál v kuchyni Lothara Jacobiho v bavorské vsi Fischen im Allgäu.

Penzionovaný šéfkuchař Jacobi tehdy ve volném čase pomáhal některým ze zhruba čtyřiceti syrských a afghánských mužů, které úřady v rámci vnitroněmeckých kvót přidělily do třítisícové obce. Bydleli tu v bývalém hostinci s přímým výhledem na alpské štíty. Během naší návštěvy Jacobi připravoval tři mladé uprchlíky na zkušební brigádu v hotelu v sousední obci Oberstdorf, kterou domluvil u svého bývalého šéfa. „Tohle je sklenka na kořalku, na šnaps,“ ukazoval u kuchyňského stolu. „Šnapst?“ odpovídal mu Hamza, jenž alkohol nikdy neochutnal. „Šnaps. To je něco jako koňak, akorát bez barvy,“ poučil ho pan Jacobi, aby mu pak postupně ukazoval číše na bílé víno, na červené víno, na sekt, trpělivě vysvětloval jejich rozdíl a následně přešel k výkladu o pravidlech německého stolování.

13_tema05_jaros
Krize skončila, v obci zůstalo pár Syřanů a jeden Afghánec. (Lothar Jacobi, Fischen im Allgäu) • Autor: Milan Jaroš

Pátrání po tom, jak to Němci po pěti letech „zvládli“, proto nemůže začít jinde než v bytě Lothara Jacobiho. Sedíme tentokrát na prosluněném balkoně, pojídáme domácí švestkový koláč a probíráme osud syrských učedníků z jeho kuchyně. „Hamza práci v hotelu dostal. Ale pak se stalo něco, co se vám nebude moc líbit. Šikanovali ho dva jiní číšníci, oba z Česka, a on proto brzy podal výpověď,“ říká Jacobi. „Když jsem ty dva konfrontoval, tak nadávali na azylanty. A přitom jsou migranti i oni sami.“ Hamza se z Fischenu odstěhoval, vrací se sem zhruba dvakrát ročně na návštěvu a vždy se u Lothara Jacobiho zastaví.

Hasan, druhý z účastníků kuchyňské scény, už také ve Fischenu nebydlí. Po schválení jeho žádosti o azyl směla do Německa přicestovat i nejbližší rodina, manželka a čtyři děti. Našel pro ně byt v Sonthofenu, dvacetitisícovém městě ležícím asi deset kilometrů od Fischenu. „Nerozloučil se a už se nikdy neozval,“ říká Jacobi. Hasana se daří dostihnout na telefonním čísle, které mi dal před pěti lety, a na rozdíl od tehdejšího setkání se nebavíme lámanou angličtinou, ale německy. „A moje děti si už i mezi sebou povídají v němčině,“ vypráví. Čas na osobní setkání nevyšetří: „Přes den vozím biopotraviny pro místní velkoobchod, po večerech a o víkendech rozvážím pizzu.“ Vydělává na prostornější byt, ideálně v nejbližším větším městě, sedmdesátitisícovém Kemptenu, kam jeho manželka denně dojíždí autobusem na vzdělávací kurz.

Třetí z uprchlíků na pět let starém snímku, Muhannad Alsees, je nyní sousedem Lothara Jacobiho. Během naší návštěvy v listopadu 2015 se zaučoval v místní opravně a prodejně kol a od té doby se v cykloservisu dvě zásadní věci změnily: místo běžných kol se rozšířila elektrokola a Muhannad dílnu vede. „Přijímám objednávky, mluvím se zákazníky, kontroluji práci,“ říká, když si po práci roluje tabák.

13_tema02_jaros
Před pěti lety učedník, dnes šéf dílny. (Muhannad Alsees v cykloservisu) • Autor: Milan Jaroš

Ve vlasti vystudoval informační technologie, v Německu se ale kvůli vyšším nárokům v oboru snadno neuchytí. „Neumíte jazyk, proto nezačínáte na nule, ale v minusu. Znám spoustu Syřanů, kteří chtějí jen práci na úrovni toho, co studovali nebo dělali doma. Ale tím ztratili léta času, přišli o možnost spřátelit se v nějakém jiném zaměstnání s Němci,“ vypráví. „Nemám už ambici pracovat v IT. Chci mít svůj klid, nechci už moc přemýšlet. Tady mám dobrý plat, trvalý úvazek. Kamarádi, kteří v německých městech nakonec sehnali práci v IT oboru, teď byli kvůli koroně několik měsíců bez příjmů.“

Místo od místa se situace mění, snáze se integrace daří v menších městech.

Tweetni to

V Německu jsou i Muhannadovi nejbližší příbuzní. Starší bratr vystudoval medicínu a v nemocnici v Brémách pracoval již před začátkem uprchlické krize. Mladší bratr též uprchl a azyl našel v jiném bavorském městě, sestra pak žije v Hesensku.. Dětem se podařilo do Německa dopravit i rodiče, kteří tu ale kořeny nezapustili. „Otec má doma dům a farmu, chce si užít plody celoživotní práce. Tady se cítí sám, německy se už nenaučí.“ Rodiče si vloni koupili letenku do Bejrútu, odkud chtěli taxíkem hned odjet do Damašku a poté dále do rodného města, kde se již nebojuje. Ale nebyli vpuštěni na palubu, protože Libanon, kde žije již asi 1,5 milionu syrských běženců, zavedl pro všechny Syřany víza. Až odezní korona, tak se je Muhannadovi rodiče pokusí získat.

On naopak budoucnost vidí v Alpách: „Je tady krásně, lidé jsou příjemní, vidím se tady i za deset let.“ Taková spokojenost je podle dostupných dat rozšířená. Tři čtvrtiny uprchlíků se podle letošního průzkumu zadaného Spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (BAMF) cítí být v Německu vítány, 37 procent dokonce hodně vítáno.

Páteří masivní pomoci běžencům ve Fischenu a v jiných bavorských vesnicích a maloměstech nebyla idealistická mládež, ale spíše starší muži a ženy, často věřící křesťané. Jejich bilancování po pěti letech není tak bezproblémové, jak by mohl naznačovat příběh zmíněné trojice. Manželé Jacobiovi zažili i četná zklamání. „Vícekrát se nám stalo, že jsme u nějakého zaměstnavatele na konkrétní čas domluvili schůzku, a uprchlíci na ni nepřišli. Našli jsme další termín – a zase nic. Takové případy jsme pak vzdali, nechtěli si tady u nás práci najít a brzy se odstěhovali jinam,“ popisuje Lothar Jacobi. „Někteří shlíželi na ženy svrchu, mě třeba vůbec nepozdravili a všímali si pouze manžela,“ dodává Brigitte Jacobi.

Zvlášť líto jí je, že se někteří uprchlíci odstěhovali, aniž by se přišli rozloučit, a nikdy se už neozvali. „Přitom jsme se vážně snažili. Kolik oblečení jsme pro ně posbírali… A byly to kvalitní kusy, nic otrhaného. Nebo jsme u kadeřnice udělali sbírku na nové naslouchadlo pro chlapce, který měl vlivem hluku z bombardování poškozené uši. A jeho otec při odchodu ani neřekl sbohem.“ Manžela Lothara to tolik netrápí: „Tohle je mi jedno. Dopadlo to u nás dobře a oni už mají svůj život. Přemýšlejí jinak než my,“ říká. „Vůbec ničeho nelituji, byly to dobré chvíle a dnes bych jednal stejně.“

Podle Bernwalda Lingemanna, jenž ubytování běženců koordinoval na místní radnici, v bývalém hostinci ve Fischenu během let 2014–2019 bydlelo asi osmdesát nebo devadesát lidí, všichni byli ze Sýrie a Afghánistánu. Čtvrtina z nich v alpském kraji zůstala – našli si práci nejčastěji v gastronomii nebo v pečovatelských domech pro seniory. Ostatní odešli za příbuznými či za levnějšími nájmy do větších a menších měst po celém Německu.

„Jestli mě něco zklamalo, tak že se v jazykových kurzech opravdu snažilo méně než polovina našich uprchlíků. Čekal jsem, že to číslo bude větší,“ říká Lingemann. „Celkově jsme to ale zvládli a zvládne to, myslím, i celé Německo. Právě kvůli decentralizaci, kdy jsou uprchlíci rozmístěni do obcí po celé zemi.“ Co se svého času odehrávalo u Lothara Jacobiho v kuchyni, to v různých podobách probíhalo po celém Německu. V jednom z patnácti tisíc nově vzniklých spolků na pomoc běžencům se angažovalo více než deset procent obyvatel.

Freiburg im Breisgau: Po setmění víc přemýšlím

Jestli byla „Willkommenskultur“, tedy vstřícnost vůči uprchlíkům ve městech a vesnicích, německým obrazem roku 2015, tak hned na Nový rok přišlo vystřízlivění. Několik set mužů arabského původu, z nichž necelou polovinu tvořili žadatelé o azyl (ti ostatní, většinou původem z Alžírska a Maroka, v Německu žili ilegálně nebo úřady jejich právní status nezjistily), při silvestrovských oslavách v Kolíně sexuálně obtěžovalo více než tisícovku žen. Obtíže při integraci části nově příchozích se poté staly veřejným tématem, podpora dalšího přijímání běženců klesla, obavy z migrantů vzrostly. Případy sexuálního násilí se od té doby objevují v mnoha městech, zvlášť tvrdě zasáhly dvousettisícový Freiburg im Breisgau.

Uprchlíci v Německu, Fischen, Bavorsko, 19.11.2015
Willkommenskultur roku 2015. (Příprava na brigádu v hotelu, zleva Hasan, Muhannad, Hamza a Lothar) • Autor: Matěj Stránský

Sídlí zde špičková univerzita, do malebného Schwarzwaldu je to pár desítek minut jízdy a podle meteorologů tu slunce svítí více dní než v jakémkoli jiném německém městě. Freiburg je proslulý idylou – a také idealismem. V roce 2002 zde byl jako v prvním větším německém městě zvolen primátorem politik Zelených, místní vědecký ústav Fraunhofer institut sehrál zásadní roli při rozvoji solárních panelů a morálně vzorně se Freiburg zachoval i v uprchlické krizi. O tři tisíce přidělených žadatelů o azyl se staralo více než dva tisíce dobrovolníků.

Šestnáctého října 2016 ale zeleným a kosmopolitním rájem otřásl zločin. Afghánský uprchlík Husajn Chavárí na cyklostezce podél řeky Dreisam znásilnil a zavraždil devatenáctiletou studentku medicíny Marii Ladenburger, která ve svém volném čase pomáhala běžencům. Pachatel byl následně dopaden a předloni odsouzen na doživotí. Při projednávání vyšlo najevo, že už byl kvůli pokusu o vraždu ve vězení v Řecku. Během nekontrolované migrace na podzim 2015 ale nefungovala výměna informací mezi evropskými státy, a německé úřady proto mladému Afghánci nevěnovaly zvýšenou pozornost. Chavárí se lživě vydával za nezletilého a němečtí azyloví úředníci mu – jak ukázalo soudní řízení – nekriticky věřili.

Freiburg na zločin ihned reagoval. „Po letech odmítání byla zřízena městská policie a po dohodě se zemskou vládou Bádenska-Württemberska byla posílena také běžná policie,“ popisuje reakci radnice Joachim Röderer, redaktor regionálního deníku Badische Zeitung. „Ulice byly lépe osvětleny, v některých temných místech bylo osvětlení zavedeno vůbec poprvé. Radnice spustila speciální noční taxislužbu, která ženy za sedm eur doveze bezpečně domů.“

Když se Freiburg z tohoto šoku skoro otřepal, tak přišel další. Třináctého listopadu 2018 byla v křoví u diskotéky v průmyslovém předměstí hromadně znásilněna osmnáctiletá studentka, které předtím jeden z násilníků nalil do drinku uspávadlo. Osm z jedenácti obviněných pachatelů pocházelo ze Sýrie, zbylou trojici tvořili žadatel o azyl z Alžírska, běženec z Iráku a Němec bez přistěhovaleckého původu. Deset z nich bylo letos v červenci odsouzeno na tři až pět a půl roku vězení; jedenáctého soudce viny zprostil.

Freiburg následně dále posílil policejní hlídky – a život ve městě dnes při procházkách vypadá zcela normálně. Poblíž univerzity jsou zahrádky kaváren a barů až do nočního klidu v deset hodin plné mladých lidí, na náměstí před katedrálou němečtí turisté popíjejí bádenské víno a jako suvenýr nakupují výrobek, který dal zdejší kraj světu – hodiny s kukačkou. Avšak rozhovory s mladými ženami, oslovenými zcela nahodile a s příslibem anonymity, dávají nahlédnout za tuto fasádu. Tady je pár úryvků:

„Včera jsme se o tom zrovna bavily s kamarádkami, jedna z nich měla nepříjemný zážitek. Muž, zjevně uprchlík, ji oslovil a chtěl poradit cestu. Začala mu radit a vtom jí sáhl do rozkroku. Utekla. Je nepříjemné, že se začínáme chovat nepřirozeně: když nás osloví neznámý muž, tak jdeme rychle beze slova dál, preventivně se chceme vyhnout problému, i když by bylo normální ho vyslechnout a pomoci.“ (dvacetiletá dívka v centru Freiburgu)

„Od hromadného znásilnění jsme chodily jen do klubů v centru města, protože tady jsou vždycky v ulicích lidé, a cítíme se proto bezpečněji. Ale ani tam nejdeme třeba na toaletu bez doprovodu. Ve městě se za tmy samy nikdy neprocházíme, jen spolu s kamarády. U nás na maloměstě tak opatrné nejsme, někteří mladí uprchlíci k nám chodili do školy. Jsou OK, snaží se tu žít.“ (z hovoru se třemi ženami ve věku 18–19 let, které žijí zhruba dvacet kilometrů od Freiburgu)

„První případ se stal na cestě, kudy jsem se v té době každý den vracela z práce. Byl to šok, nějakou dobu trval. Teď mám malé dítě, takže večer nikam nechodím. Freiburg je levicový, potrpí si na toleranci a otevřenost, takže to pohled na uprchlíky nezměnilo. Alespoň ne v kruzích, v nichž se pohybuji. Spíše jsme mluvili o tom, že je třeba se ještě mnohem více snažit o integraci. Jsem pořád ráda, že žiju ve Freiburgu, cítím se tu bezpečně“ (jednatřicetiletá žena).

„Přes den se nic nezměnilo, ale večer mnohem víc přemýšlím. Skoro každý večer mě nějaký muž osloví a hned má sexuální narážky. Německému muži bych řekla, ať odprejskne, tady jsem opatrnější, mám respekt, nevím, co si můžu dovolit a jak bude reagovat. Často jsou na místech, kterým se nevyhnete, zvlášť poblíž nádraží. Když na řeči nereaguji nebo je slušně odmítám, tak mi často sprostě nadávají. Chodím i tak pořád občas sama, ale vždycky si volám s kamarádkami, abych se necítila sama. Díky aplikaci víme, kde se ta druhá z nás zrovna nachází. S uprchlíky ale také v baru pracujeme, ti jsou cool, kamarádka si jednoho vzala a mají už dvě děti. Ale toho negativního je poslední dobou hodně.“ (z hovoru se třemi ženami ve věku 20–23 let, které pracují jako barmanky v plážové restauraci u řeky Dreisam)

Podle oficiálních statistik kriminalita ve městě klesá, včetně té sexuální. Velká část mladých žen se však, soudě podle mých zhruba patnácti rozhovorů, bezpečně necítí. Den po našem odjezdu ve Freiburgu došlo k dalšímu zločinu. Dvacetiletá dívka, která šla ve dvě hodiny v noci domů z oslavy, byla oslovena, sledována a poté znásilněna. Minulou středu policie dopadla pachatele, šestnáctiletého žadatele o azyl ze západoafrické Gambie.

Zločiny zatím, soudě podle výsledků posledních voleb, nevedou k růstu proticizineckých nálad. Vloni v evropských volbách získali ve Freiburgu Zelení, tedy k přijímání běženců nejvíce vstřícná strana, 38,5 procenta hlasů, národovecká Alternativa pro Německo pouze 5,3 procenta. V komunálních volbách též zvítězili Zelení a AfD zůstala pod čtyřmi procenty. Radnice se přihlásila k iniciativě „Bezpečné přístavy“ – sdružení asi 120 německých měst, které chtějí přímo přijímat běžence zachráněné humanitárními organizacemi ve Středozemním moři.

„AfD se po vraždě Marie Ladenburger pokusila svolat demonstraci, ale protidemonstrace proti populistům byla asi šestkrát početnější. Primátor města i rodiče zavražděné Marie apelovali, aby občané kolektivně nevinili všechny žadatele o azyl. Také uprchlíci na sociálních sítích projevovali lítost. Místní obyvatelé umí rozlišovat. Vidí kolem sebe, že se mnozí utečenci integrovali skvěle a další se snaží a nikoho neohrožují,“ říká novinář Joachim Röderer. Debata ve městě se však podle jeho pozorování posunula: „Když jsme dříve psali o problémech spojených s některými žadateli o azyl, tak jsme čelili kritice, že tím podporujeme negativní předsudky. Teď se o problémech normálně mluví.“

Tyto problémy se, podobně jako v mnoha jiných německých městech, koncentrují v okolí nádraží a v parcích. Čas tam tráví mladí muži, kteří mají nejhorší vyhlídky na integraci. Ve Freiburgu je jedním z oblíbených míst setkání Stühlinger Park, ležící na dohled od hlavního nádraží, kde v podvečer ve skupinkách postává a posedává asi sedmdesát mužů ze západní Afriky. Snahy o rozhovor odmítají. Jisté ale je, že jejich žádosti o azyl buď už byly, nebo budou odmítnuté, protože neprchají před válkou či pronásledováním. Podle německých pravidel proto nesmějí pracovat, a tak v parku zabíjejí čas: pouští hudbu a tančí, povídají si, kouří a prodávají marihuanu. Joachim Röderer ujišťuje, že tito muži dealují, ale závažnější zločiny se v parku poslední roky nedějí. Vyhlídky v Německu však muži, většinou vyslanci západoafrické urbánní chudiny, nemají. Podle vládních statistik se ovšem příliš nedaří ani jejich deportace zpět do vlasti.

Starostové tří měst v Bádensku-Württembersku – za sociální demokraty, křesťanské demokraty a Zelené – v červenci napsali společný dopis zemské vládě, v němž si stěžovali, že nádraží a veřejná místa každého středně velkého města v této spolkové zemi utváří „subkultura neintegrovaných, často s drobnou kriminalitou spojených mladých mužských uprchlíků“. Tato malá část utečenců se podle jejich zkušenosti nadprůměrně podílí na těžkých zločinech, zvláště sexuálním násilí a napadení. Starostové kritizovali, že tito muži nesmí pracovat – a navrhli, aby byla naopak zřízena jakási civilní služba, v jejímž rámci by je mohli postupně zapojit do městského života. Na řešení se však stále čeká. Část německé společnosti bude nepochybně situaci kolem nádraží a parků velkých měst považovat za důkaz, že země výzvu roku 2015 „nezvládá“.

Pirmasens: Stali jsme se magnetem

Bavorsko a Bádensko-Württembersko přesto mají ke zvládnutí velké výzvy nejlepší předpoklady. Hospodářství nebývale šlape, podniky vyloženě potřebují nové pracovníky, samosprávy jsou bohaté. V prosperujícím Německu ale leží i spousta měst a regionů, které za sebou mají léta či dekády úpadku, a vnitroněmecké kvóty poslaly běžence i do nich. Jedno takové místo leží v kopcovité a zalesněné krajině Falce, nedaleko Rýna a hranic s Francií.

Pirmasens je německým městem obuvi. Po většinu 20. století se na německý trh sotva dostala nějaká bota, jejíž část by nebyla vyrobena tady, vyučil se tu i zakladatel nejznámější německé značky, Adidasu. Životy obyvatel byly jasně naplánované: co nejrychleji opustit školu a jít do jedné z několika stovek obuvnických firem. V polovině sedmdesátých let ale přišla nová fáze globalizace a většina výroby se během patnácti let přesunula pryč. Do Portugalska a Španělska, na východ Evropy, do Asie. Většina podniků zkrachovala, mladí začali odcházet jinam a počet obyvatel postupně klesl z 63 tisíc na dnešních 42 tisíc.

13_tema11_jaros
Levné nájmy sem přitáhly uprchlíky odjinud. Město pak muselo zatáhnout za brzdu. (Pirmasens) • Autor: Milan Jaroš

Během krize roku 2015 to zprvu byla výhoda. Pirmasens nemusel zakládat hromadnou ubytovnu, protože měl pro přidělené žadatele o azyl dost volných bytů. Problém přišel v dalším roce. „Naše město se kvůli ubytování stalo magnetem,“ vzpomíná starosta Markus Zwick (CDU). Syřané, Somálci a Afghánci v jiných městech a obcích získali azyl a tím i svobodu volně se stěhovat. Rychle se rozkřiklo, že v Pirmasensu je hodně prostorných volných bytů a nízké nájemné. „Bylo to pro ně samozřejmě lepší než zůstat v hromadných ubytovnách jiných měst, kde je bytů málo,“ uznává Zwick. „A také lepší než zůstat bez auta a řidičského průkazu někde na vesnici, odkud za doktorem a třeba i na nákup musíte jezdit do spádových obcí. U nás lze vše obstarat pěšky.“

V letech 2016–2017 podle starosty do Pirmasensu skoro každý den přicházela nová, většinou syrská rodina a hlásila do škol a školek děti, které neuměly německy. „Běžná výuka v podstatě zkolabovala, děti imigrantů tvořily osmdesát procent třídy a většina z nich se neuměla domluvit,“ říká. Na místo ve školkách byla tak dlouhá čekací listina, že některé děti ani po dvou letech ve městě nedostaly šanci se v kolektivu dalších dětí učit jazyk.

Starosta proto zatáhl za brzdu. U zemské vlády v Mohuči před třemi lety prosadil zákaz nastěhování nových uprchlíků, pokud zde nemají předem domluvené pracovní místo. V Pirmasensu tou dobou žilo 1400 uprchlíků, kteří tedy tvořili skoro tři procenta obyvatel. „Novináři z jiných regionů si při svých návštěvách mysleli, že odmítáme integraci. Je to naopak. Vidíme šanci, že děti uprchlíků zapadnou, naplní zase město životem, vytvoří pracovní místa. Ale hrozilo, že integraci nezvládneme, že ohrozíme sociální smír, že vznikne přistěhovalecká subkultura,“ říká Markus Zwick.

13_tema06_jaros
Děti si hrají a rozdíly v národnostech vůbec nevnímají. (Daniela Kroiß, Pirmasens) • Autor: Milan Jaroš

Cesta za ženou, která je nyní v čele pirmasenského úsilí o integraci, vede pěší zónou. Vypadá na první pohled stejně jako skoro ve všech německých městech: nevýrazné domy postavené narychlo po druhé světové válce, senioři pojídající opulentní zmrzlinové poháry před italskými cukrárnami, drogerijní řetězce, bufet s kebabem, obchody s laciným textilem. Dětskou školku, která leží za luteránským kostelem kousek vedle nákupní třídy, vede Daniela Kroiß. „Před rokem 2015 naše děti pocházely asi z pěti různých států. Teď tu máme národností dvacet,“ říká. „Kosovo, Egypt, Kamerun, Afghánistán,“ ukazuje na jednotlivé špunty, kteří po poledním spánku právě vyběhli na hřiště. Původ některých dětí si vychovatelka spontánně ani nevybaví. „Jinak je vše stejné jako předtím. Děti jsou děti, hrají si spolu.“

Daniela Kroiß přináší štos sešitů, bloků, papírů, které vydalo ministerstvo školství či nakladatelé dětských knih. Jsou to obrázkové sešity, které učitelkám umožňují komunikovat s rodiči i dětmi zcela bez znalosti řeči – jen ukazováním na obrazové symboly. „Museli jsme svou práci znovu promyslet. Každé ráno děláme kruh a povídáme si o tomto dni, týdnu, měsíci. Cílem je rozšiřovat slovní zásobu. Více se zase soustředíme na denní rituály a více chápeme význam neverbální komunikace,“ popisuje ředitelka. Většina dnešních předškoláků se narodila už v Německu. „Někteří rodiče jsou analfabeti nebo neumí dobře vlastní rodný jazyk, děti tedy mají už z domova malou slovní zásobu. Je pro ně pak těžší naučit se i němčinu a uspět ve škole.“

Zřizovatelem této školky je luteránská církev. Polovina současných dětí pochází z muslimských rodin, součástí týdenního programu jsou ovšem i návštěvy přilehlého křesťanského kostela a meditace v něm. „Pouze dvě rodiny tam své potomky nechtějí posílat. Předem vědí, kdy je to na programu, a musí si zajistit jiné hlídání,“ říká Daniela Kroiß. „Jinak problémy nemáme: jsme tolerantní a vyžadujeme toleranci.“ Jen jednou matka při vyzvednutí dostala záchvat a křičela, když viděla svého syna uklízet po sobě jídlo. Obávala se, že z chlapce dělajícího domácí práce vyroste homosexuál.

„Zvládání“ výzvy v Pirmasensu hodně závisí také na Peteru Schwarzovi, místním rodákovi a řediteli úřadu práce. Město má na německé poměry vysokou nezaměstnanost 12,2 procenta, mnoho rodin se nevzpamatovalo z konce obuvnických profesí, a tak jsou závislé na státních dávkách. V posledních pěti letech přibyly stovky dalších klientů. „Museli jsme nejprve zjistit, co vlastně umějí,“ říká Schwarz. „Pro akademiky naše spolková země vytvořila zvláštní program, který přezkoumal diplomy uprchlíků a určil, jaké kvalifikaci odpovídají v Německu. Že třeba nějaký vysokoškolský diplom v Sýrii je na úrovni naší mistrovské zkoušky. Pro ostatní jsme vytvořili praktickou dílnu. Když například někdo řekl, že je zedník, tak jsme mu dali úkol. Zjistili jsme pak třeba, že umí jen rovnou zeď nebo že není zvyklý pracovat s betonem,“ vypráví Schwarz. „Přišla k nám celá paleta lidí, od akademika z Homsu až po pasáka ovcí ze syrsko-irácké hranice.“

Přes čtyřicet procent zdejších uprchlíků si dnes na své živobytí vydělá nebo se vzdělávají ve školách a v učení. „To je lepší, než jsme čekali,“ říká Schwarz. Zbývajících šedesát procent potřebuje státní podporu, přičemž asi desetina pracuje, ze mzdy však neuživí rodinu, a úřad práce jim proto finančně vypomáhá. Uprchlíci bývají zaměstnaní ve skladech, v pečovatelských službách, v řemeslnických podnicích. „Většina našla místo v agenturách, které si podle potřeby najímají různé firmy. To je samozřejmě práce, která nejvíce utrpěla pandemií. Nezaměstnanost u nás v posledním půlroce stoupla o víc než procento a uprchlíci to pocítili nejvíc.“ Zkušenosti z Pirmasensu se dají zobecnit na celou zemi. Podle studie Německého institutu pro výzkum hospodářství (DIW) v minulých pěti letech našlo zaměstnání 43 procent uprchlíků, většinou v horším oboru než ve vlasti. Ostatní jsou zatím závislí na úřadech práce.

Starost dělají Peteru Schwarzovi mnohé ženy s více potomky. Pokud mají děti mladší tří let, nemusí chodit do jazykových kurzů. Spousta matek se tak ani po pěti letech v Německu nedomluví a bude těžké je začlenit do pracovního života i do místní společnosti. „Týká se to u nás asi devadesáti žen. Soustředí se na výchovu dětí, někdy je muži z kulturních důvodů nepouštějí na jazykové kurzy,“ dodává. „To se těžko nabourává, nezbývá nám než je přesvědčovat.“ Přitom zapojení žen je pro integraci další generace klíčové.

Pegnitz: A ještě otevřít dveře

Dopady příchodu uprchlíků na německý život se tedy místo od místa liší – geograficky i sociálně. „Když cestuji Německem rychlovlakem ICE, tak se sotva co změnilo, střední třída tu sedí spolu s dobře integrovanými cizinci, kteří se chovají jako všichni ostatní. V levném FlixBusu ale mohu snadno propadnout pocitu, že v zemi jsou jen uprchlíci, kteří všichni šíleně nahlas telefonují,“ podělil se o svou zkušenost při přípravě této reportáže německý kamarád Michael.

Převažující náladou je momentálně klid. Televize ZDF si vloni nechala vypracovat průzkum mezi starosty všech měst nad deset tisíc obyvatel – a osmdesát procent z nich odpovědělo, že se situace v jejich městě vlivem uprchlíků ani nezlepšila, ani nezhoršila. Integrace je snazší v prosperujících oblastech jižního Německa, těžší v aglomeracích průmyslového Porúří, kde již existují přistěhovalecké čtvrti s řadou problémů a nová generace běženců se do nich kvůli nízkým nájmům stěhuje (viz Respekt 21/2018).

Ve třináctitisícovém městečku Pegnitz, šedesát kilometrů od Norimberku, tento předpoklad potvrzuje Nada Ramadán, která přišla ze Sýrie v roce 2016. „Všech mých pět dětí už má německé kamarády a mluví plynně,“ říká též plynulou němčinou. „Můj bratr žije ve větším městě, v hesenském Kasselu, a jeho děti umí německy mnohem hůře. Žije tam více Syřanů a jiných Arabů, takže děti mají méně kontaktů s německými vrstevníky. Proto manželovi říkám, že chci zůstat tady.“ Podle aktuální studie DIW se osmdesát procent dětí utečenců na školách cítí dobře, devadesát procent dvanáctiletých se svými přáteli mluví převážně německy.

„Zvládání“ ale samozřejmě nejde měřit jen dodržováním zákonů, jazykovými schopnostmi a zaměstnaností nově příchozích. Stejně důležité jsou hůře měřitelné složky. Přátelství se starousedlíky, porozumění německé kultuře a administrativě, samostatnost v nové zemi, přijetí jejích základních hodnot demokracie.

Skutečná přátelství mezi starousedlíky a uprchlíky jsou zatím poměrně vzácná.

Tweetni to

„Narážíme právě na jednu bariéru integrace a tou je ten čistě osobní kontakt, třeba pozvání domů na večeři. Tento poslední krok, vpuštění do soukromého života, se zatím nedaří,“ vypráví Susanne Bauer, městská zastupitelka v Pegnitzu za Zelené a členka dobrovolnického spolku. „Také otevření, vstřícní lidé říkají, že s běženci nemají dost společných zájmů, že schází jistá blízkost.“ Syřanka Nada později potvrzuje, že zatím s dcerami není zvána na rodinné narozeninové oslavy ostatních dětí, které – jak lze z hovoru vypozorovat – jsou v Pegnitzu něčím formalizovaným a pro komunitu důležitým. Z přímých rozhovorů, telefonátů a elektronické komunikace s desítkami starousedlíků, uprchlíků a expertů po celém Německu vyplynulo, že skutečná přátelství mezi starousedlíky a uprchlíky z let 2014–2016 jsou zatím poměrně výjimečná. Skutečná studie na to téma zatím neexistuje.

13_tema10_jaros
Je to můj druhý domov. (Maciga Diawara přes den pracuje v pekárně, večer učí místní bubnovat, Pegnitz) • Autor: Milan Jaroš

Práce však – v duchu kréda „Zvládneme to“ – pokračuje. Susanne Bauer z peněz programu na podporu integrace nakoupila velké bubny, díky nimž postupně vzniká několik místních přátelství. Každé pondělí večer se v místním evangelickém kostele sejde kruh místních – během naší návštěvy tucet žen, většinou starších padesáti let, tři uprchlíci z Iráku a jeden ze Sierry Leone – a Maciga Diawara, třiatřicetiletý utečenec z Mali a přes den zaměstnanec pekárny v sousední vesnici, je učí západoafrické rytmy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte