„Pláč může být velmi katarzní a úlevný, protože když pláčeme, tak zhluboka dýcháme.“
Autorka těchto řádků původně chtěla začít text odvážným výčtem různých situací, v nichž se v poslední době rozplakala. Pak ale nad nimi začala přemýšlet a dospěla k závěru, že se zkrátka trochu stydí svěřit tyto příhody papíru – snad s výjimkou společensky zcela neškodného dojetí v kině nebo emocí prostých slzí způsobených prachem ze stavby. Plakat v práci či na veřejnosti je zkrátka i v době stále tolerantnější k volně projevovaným emocím tak trochu trapné.
Je to známka nedostatečné odolnosti a sebeovládání, výraz přehnaného afektu. Touha ukrýt se s kapesníkem před zraky kolegů však není motivována jen společenskými konvencemi, ale také skutečností, že pláč provázený studem či rozpaky zkrátka nakonec nepřinese kýženou úlevu.
Ještě Charles Darwin pláč považoval za jednu z mála výjimek z pravidla, že evoluce nezachovává zbytečnosti. Dnes se vědci domnívají, že pláč se evolučně vyvinul jako jeden z komunikačních nástrojů, jímž dáváme okolí najevo nepohodlí či bolest a skrze který si říkáme o pozornost, pomoc a podporu. To dává smysl u velmi malých dětí, které nejsou vybaveny jinými komunikačními dovednostmi – není však úplně shoda na tom, proč nám toto nonverbální volání o pomoc vydrží až do dospělosti.
Na Zemi přitom nejsme sami, komu z očí slzy kanou, pouze lidé to však dělají i z jiných důvodů, než je zvlhčující „údržba“ citlivého nástroje nutného k přežití. Přestože v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
