Neklid tažných ptáků

Nikdo mi nemůže nic vyčítat. Úzkostlivě dodržuji nařízení. Nosím roušku. Nechodím nakupovat v hodinách určených pro seniory. Umývám si ruce. Pracuji z domova. Ani nedělní mši svatou jsem nepřesunul do Hornbachu, i když by se to logicky nabízelo, když v kostele mohlo být jen do patnácti lidí a do oddělení zahradních potřeb bychom se jistě s farníky vešli. Dokonce jsem v rozhovorech pro různé noviny v těch prvních dnech vydržel nekritizovat vládu.

Jenomže přišlo jaro a chvění země a neklid tažných ptáků, a ano, máme rádi svou zemi, je moc hezká a známe ji dobře. Jenomže kamkoli člověk jde, narazí na hranice, a ať jste kdekoli, z nejpustší divočiny máte dvě hodiny chůze někam na nádraží.

Takže přišlo jaro a nás zajímá, zda se náhorním štítům a náhorním planinám po nás nestýská. Tam nahoře pandemie není, nežijí tam ani indiáni.

Už nejsme generace našich rodičů, my už jsme se nadechli a není cesty zpět. Odchováni v tehdy tajném skautu jsme v roce 1986 měli celotáborovou hru Ohňová země. O deset let později jsem nad ní letěl, na Antarktidu, nikdy bych tomu nevěřil, že se to stane. Odchováni woodcraftem a trampingem už nám bylo málo si o tom jen zpívat. Vyjeli jsme a bylo to přesně takové, jak jsme snili. Argentinské pampy nás omráčily. Ta nekonečná rozlehlost. Kamarádi rádi řídí, a nikde jinde nejedete rovně pampou tisíc kilometrů jak podle pravítka. O tom se nedá vyprávět, to se musí zažít. Ta šílená opojná svoboda. Je to cosi až mystického. Ta nekonečnost. Takže přišlo…