Ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko i Argentinka Mariana Enríquez jsou ve svých zemích respektovanými autorkami, které se nerozpakují ostře glosovat tamní politickou a společenskou situaci. Pod kopulí Café Evropa se však v rámci nedávného veletrhu Svět knihy sešly, aby diskutovaly o feminismu, totiž přesněji o tom, zda jako ženské spisovatelky musí být také feministkami, či zda je k tomu společnost svým očekáváním tlačí. Debata se rychle stočila k rozporům mezi deklarovanými rovnými právy žen a jejich faktickým naplňováním.
V Česku se nedávno rozhořela plamenná diskuse vyvolaná článkem Bianky Bellové Proč nejsem feministkou, která ukázala, že neviditelná klec stereotypů, s nimiž se ženy stále potýkají, není pro mnohé autorky relevantním tématem. Zúžení problému na svět pražského korporátu, kde dnes mohou zaměstnankyně přijít k vysokým platům i pozicím, však opomíjí postavení mnoha současných českých žen. Stačí jen sestoupit o několik sociálních schůdků níže, aby se témata sama drala pod pero.
Řada spisovatelek proto považuje za svou povinnost propůjčit hlas svým méně šťastným kolegyním, jimž se nedostalo privilegia v podobě stabilního ekonomického zázemí, vzdělání nebo talentu a které čelí „tradičním“ představám o společenské roli žen – a také stigmatizaci, pokud se jim vymknou. Ať už kvůli kariéře, potratu, mateřství za svobodna, opuštění tyranského manžela, anebo třeba otevřené sexualitě, za jejíž popis v románu Polní výzkum ukrajinského sexu byla tak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
