Krátké zprávy

Respekt 7/2018

Rád a pravidelně čtu váš časopis. Nicméně vždy mě dopálí nepřesnosti v tématech, o která se více zajímám. Tentokrát jde o zprávu o SpaceX.

Reklama
Reklama

Falcon Heavy není největší raketa, jakou lidstvo doposud vystřelilo do vesmíru (to byl Saturn 5).
Je „pouze“ největší (přesně s největší nosností), která je momentálně funkční. A hlavní benefit není ani tak nosnost jako cena. A dále: Tesla Roadster nebude kroužit kolem Marsu, ale bude na protáhlé oběžné dráze kolem Slunce; jednou začas bude blízko Marsu, jednou začas blízko Země.

Matko Blajić

Dopisy

Respekt 8/2018

Reaguji na dopis pana Balabána ke komentáři Erika Taberyho Jak dál? (č. 6). Bohužel, ve mně ještě povolební emoce neodezněly; jsem hluboce zklamána částí společnosti, která je ochotna dát hlas někomu, s jehož způsobem jednání se může každý alespoň průměrně inteligentní (rozuměj gramotný a vychovaný elementárními pravidly slušné společnosti) člověk již léta seznamovat. Musím respektovat výsledek demokratických voleb, i když se nemohu ubránit dojmu, že snad ani není možné s čistým svědomím takového člověka podpořit, pakliže nepatříte k té části společnosti.

Pan Balabán nám – antizemanovcům – přisuzuje urážlivost,  nedostatek nadhledu, nepochopení demokratických principů – ale to jsou přesně vlastnosti Miloše Zemana! Když už si pan Balabán nepamatuje intriky po předcházejících parlamentních volbách, kdy prezident Zeman svolal tzv. lánskou schůzku, snad alespoň zaregistroval před prezidentskými volbami Zemanovu kampaň nekampaň, kterou povinně financovaly kraje, financování zbytku kampaně spolkem Přátelé
M. Z., lživá prohlášení na kameru, například požadavek 101 hlasů pro druhý pokus Andreje Babiše při sestavování vlády.

Souhlasím s Erikem Taberym, že není možné rezignovat na hodnoty a principy slušné společnosti jen proto, abychom nedráždili zemanovce a v rámci klidného spolužití se vzdali některých základních nezpochybnitelných pravidel demokratické a slušné společnosti. Nevzdávejme se principů, které jsou hájeny věcně a slušně, zvlášť v okamžiku, stojí-li proti nim hulvátství, dezinformace, lži a populismus té nejnižší cenové skupiny.

Anna Marková

Nechci, aby toho matky litovaly

Respekt 8/2018

Připojuji se k názoru pana Haldy o umisťování dvouletých dětí do školek. Jsem ráda, že se v médiích ozývá i názor podporující rodiče, kteří chtějí o děti pečovat doma. Máme čtyři děti, nejmladšímu je nyní pět let, nejstaršímu čtrnáct. Žádné z našich dětí nešlo do školky dříve než ve čtyřech letech, dcera například v téměř šesti, syn v pěti, podle své vyzrálosti a povahy.

Nyní pracuji na půl úvazku, a tak stihnu po práci obstarat i děti. V práci si po dlouhé mateřské nepřipadám hloupá, zaostalá, není to tak, že by o mě pracovně nikdo nestál. V garáži nemáme drahý džíp a lyžovat do Alp všichni nemůžeme, ale děti jsou nadšenými běžkaři po českých horách, dovolená znamená turistiku na kole z druhé ruky a spaní ve spacáku… Nechci vyměnit čas s dětmi za ekonomicky lepší situaci nebo vlastní ambice a kariéru.

Odmítám se připojit k západnímu trendu zacházení s dětmi, který k nám začíná vát a jejž vídám u svých kamarádek, které žijí například v Británii či Francii.

Markéta Šoltysová

Téma dvouletých dětí v mateřských školách v současnosti zvedá ze židle laickou veřejnost i pracovníky ve školství. Patřím do druhé skupiny a jakkoli se v mnoha bodech ztotožňuji s panem Haldou, vlastní zkušenost mě utvrzuje v přesvědčení, že vezme-li se začleňování dvouletých dětí za správný konec, výsledky jsou vynikající. Naše mateřská škola je jednou z prvních, které se rozhodly vykročit touto cestou. Třída dvouletých dětí se v mnohém diametrálně liší od ostatních; toalety jsou uzpůsobeny potřebám nejmenších, koupelna je vybavena přebalovacím pultem, kterého součástí je úložný prostor na pleny a dudlíky. Provozní doba této třídy je zkrácena o dvě hodiny a po celý den jsou přítomny dvě učitelky a dvě certifikované chůvy na dvacet dětí. Tímto chci vyvrátit obecnou nelichotivou představu frustrované učitelky v houfu osmadvaceti nešťastných drobečků.

Pan Halda ovšem v rozhovoru zmiňuje děti, které denně navštěvují mateřskou školu (často na celý den), přestože matka je v domácnosti, mnohdy s mladším sourozencem na mateřské dovolené. Jen ve své třídě vím nejméně o deseti takových případech a jako žena skutečně nerozumím tomu, co vede matku v domácnosti k tomu dát potomka do školky od osmi do pěti. Chápu, že spousta dětí je od útlého věku společenská a vyžaduje kontakt s vrstevníky, zde se ovšem nabízí možnost využívat vzdělávací zařízení jen dva tři dny v týdnu nebo dětmi tolik oblíbené vyzvedávání „po o“. Z rozhovoru jsem měla dojem, že paní Šafaříková tomuto trendu tak úplně nevěří, proto přicházím s podnětem zvenčí. Skutečně ve mně sílí pocit, že trávit čas s dítětem, věnovat se mu a rozvíjet jeho osobnost dnes pro mnoho matek představuje otravnou povinnost, kterou je třeba co nejdříve setřást ze svých beder na bedra školek.

Monika Mudrová

Chtěla bych poděkovat za rozhovor s Jiřím Haldou. Podle mě dobře ilustruje argumentační nouzi, které čelí iniciátoři petice za zrušení povinnosti školek přijímat dvouleté děti. Pan Halda se zaštiťuje odborností pedagoga a rodinného poradce. Odbornost by ale měla být založena na znalosti faktů a souvislostí, namísto toho pan Halda fakta popírá nebo nezná a sám vychází jen z vlastních dojmů a spekulací.

Z vývojové psychologie je známo, že někdy v průběhu třetího roku života (tedy od dvou let) se dítě začíná odpoutávat od primární pečující osoby, socializovat se a – jak sám pan Halda uvádí – takové dítě má žít v tlupě. Logicky potřebuje stabilní a bezpečné prostředí s vrstevníky. V dnešním světě takové prostředí často spíš než sociálně izolovaná matka a nahodilá setkání na pískovišti může zajistit dobře vedená školka.

Já a můj manžel jsme naši dvouletou dceru do školky dali. V té době už jasně vyžadovala interakci s dalšími dětmi a nové impulzy. Máme to štěstí, že můj zaměstnavatel provozuje školku, která dvouleté děti přijímá – a kupodivu zvládá i plenky. Také jde o školku s malým a věkově rozvrstveným kolektivem a dvěma učitelkami po většinu dne. Dcera do ní od začátku chodí ráda, navázala tam první přátelství i první lásku, sociálně a emočně se skokově posunula dopředu. Nestojí nás úplně málo peněz, ale zatím rozhodně nelitujeme.

Vím, že takovou školku nemá k dispozici každý. Neměli bychom ale diskutovat o tom, aby školky vyhovovaly dětem a rodinám namísto toho, abychom po rodinách a dětech vyžadovali, aby ustupovali potřebám institucí vytvořených původně k naplňování jejich potřeb? Jak to, že považujeme za normální, že mnoho rodin a dětí žije v chudobě, protože starosta nemá školku? Není přeplněnost tříd v první řadě důvodem ke zvýšení kapacit školek? Není výše platu učitelky ve školce v první řadě argumentem k tomu jí přidat? Třídy by měly být menší, dětí na učitelku méně, ale zrušení povinného přijímání dvouletých je krok zpátky.

Dovedu si představit, že řada rodičů možnost umístění dvouletého dítěte nevyužije. Na druhou stranu pro jiné to může být velmi vítaným ulehčením a pomocí. Kdy a na jak dlouho dát dítě do školky by ale měli rozhodnout sami rodiče, kteří své dítě znají nejlépe. Pokud navíc školky podpoříme ve zvyšování kvality, budou se moci rozhodovat bez výčitek svědomí a pana Haldy.

Pavlína Kleinová, lékařka a matka tříleťačky a kojence

S velikým zájmem jsem si přečetl rozhovor Kateřiny Šafaříkové s pedagogem Jiřím Haldou. Jsem již sice v pokročilém věku, ale dobře si pamatuji na trauma, které jsem prožíval v mateřské školce, do které jsem naštěstí díky pochopení rodičů chodil jen krátce, a to až ve svých asi čtyřech letech. Pravda, bylo to v padesátých letech a tehdejší společenské hodnoty byly jiné. Mně ale tehdy, v souladu s tvrzením pana Haldy, nevadil ani tak dobový kolektivismus a „ordnung“, kterému jsem coby spíše uzavřené dítě musel čelit, ale odloučení od matky, respektive rodičů.

Článkem se opakovaně v rozličných obměnách opakuje střet apelu na umožnění či nebránění matkám v jejich brzkém návratu do zaměstnání nebo podnikání a argumentaci na straně druhé o neblahém vlivu brzkého odloučení dítěte od matky na jeho pozdější vývoj. Jestliže přijmeme jako prokázaný fakt, že vlivem odloučení dvouletého dítěte od matky skutečně k negativnímu ovlivnění vývoje osobnosti dítěte dochází (a já osobně jsem o tom přesvědčený), pak se dá celá záležitost shrnout takto: matka, která dává malé dítě, které ji bytostně potřebuje, do školky, vlastně říká „já odcházím od svého dítěte do zaměstnání/podnikání  bez ohledu na to, jaký to na něj bude mít vliv“. Pro korektnost ale musím dodat, že její motivace může být různá.

Z těch negativních bych uvedl kariérní snahu, nechuť k (mnohdy namáhavému) celodennímu věnování se dítěti či snahu o zlepšení ekonomické situace rodiny. Snaha o vyšší či další rodinný příjem může znamenat buďto touhu po nikoli nezbytném vylepšení rodinného rozpočtu, nebo, a to je podle mého názoru jediná pozitivní motivace, ekonomickou nutnost zajistit minimální potřebný příjem do rodiny. Jak lze z tohoto výčtu vidět, jde o dosti smutnou bilanci a to lze ještě poslední uvedený pozitivní důvod vidět spíše jako selhání společnosti, která riskuje neblahý vývoj populace se všemi známými důsledky.

Pokud bychom ale byli přívrženci sociálního darwinismu, pak je vše v naprostém pořádku!

Tomáš Prokop

Musím říct, že jsem velmi zklamána z přístupu vaší redaktorky v rozhovoru o školkách s panem Haldou. Nechápu, co se to v poslední době ohledně školek děje. Kde je zájem dětí? Redaktorka jako argumenty v dotazech používá zastaralé mýty, přičemž dnes už víme, že školka není potřebná pro budování dovedností v kolektivu, naopak kolektiv stejně starých dětí je pro děti v tomto věku velmi nepřirozený a neumějí v něm fungovat.

A vám připadá současné fungování světa a společnosti v pořádku? Psychických problémů přibývá, harmonie mezi lidmi rozhodně nevládne. Spousta psychických problémů pramení z raného dětství. Samozřejmě, že nezáleží jen na rodičovské, ale hlavně na přístupu k dítěti – kontaktním rodičovství. Proč se vaše jinak uvědomělé periodikum s pokrokovými názory nezabývá i psychikou dětí a novými poznatky v tomhle ohledu? Hojně se teď řeší práva žen a sociálně slabších, kdy se ale budou řešit práva těch nevinných a bezbranných – dětí a zvířat?

Západem se dá jistě v mnoha ohledech inspirovat, ale ještě neznamená, že když něco dělá západ, je to automaticky dobře.

Ester Burkertová

Děkuji paní Šafaříkové za dobré otázky. Odpůrci malých dětí ve školkách reagují svým názorem a konečně byl někdo konfrontován s vědeckými závěry. Moc ale nerozumím, proč takovým lidem dáváte prostor. Ten zákon mluví jen o možnosti umístit dvouleté dítě do školky. Obdobné petice a hlasité názory (podle mých pozorování iniciovány zásadně muži) mě jako matku uráží. Proč podobní pánové mají pocit, že tím, že mi jako matce zakážou nějakou možnost, mně nebo dítěti pomůžou? Jako rodič bych snad měla mít větší důvěru nad rozhodováním o svém dítěti.

Souhlasím, že strčit dvouleté dítě do třídy ve školce s 28 dětmi je nesmysl. Myslím, že ideální zařízení pro dvouleté děti jsou v Česku dětské skupiny a soukromé školky, kde je dětí pár a je tam čas se věnovat jejich vyšším nárokům. Bohužel nejsou všude a ne všichni si je mohou dovolit. Ideální bylo podpořit taková zařízení, aby stály okolo 5000 Kč měsíčně, než vymýšlet chůvy-asistentky do normálních školek.

Barbora Planková

Nemohu si pomoci a musím zareagovat na rozhovor s panem Haldou. Předem podotýkám, že nejsem feministka a ke svým dětem mám tatínka, se kterým jsme si snadno „rozmysleli“, že dvě děti jsou pro nás akorát. Nechci panu Haldovi odpírat odbornou erudici, jež je nezpochybnitelná. Z celého rozhovoru je však naprosto zjevné, že navzdory veliké odborné praxi mu chybí jedna zásadní zkušenost, a sice vlastní děti a péče o ně. Nechápu, jak bez toho může tak jednoznačně vykládat, co je dobré pro dvouleté děti a pro matky na mateřské dovolené.

Rozhodně nejsem zastánce toho, že žena se má vracet do práce co nejdříve, sama ze svého okolí ale vím, že někdy to jinak nejde. Co má dělat například doktorka na rodičovské dovolené s druhým dítětem, jež se plánuje postavit na vlastní nohy, když se dobrá a zavedená ordinace prodává právě v době, kdy jsou dítěti dva roky a je jasné, že na malém městě další v nejbližších letech k dispozici nebude? To není žádná fikce, jen popis další reálné situace z mnoha.

A co se samotných dětí týče, každé dvouleté dítě je přece unikát a nelze tak paušálně říci, co je pro ně dobré a co ne. To ostatně mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti… Měla jsem veliké štěstí, že jsem na rodičovské dovolené mohla pracovat z domova. Dcery jsou od sebe dva roky a kousek, starší šla do školky ve třech letech a byla tam nadšená, protože kolem sebe měla konečně pořádnou partu dětí na hraní. Co si něco namlouvat – mladší sestra pro ni tou dobou opravdu ještě tím správným „parťákem“ nebyla.

Když té mladší byly necelé dva roky, dostala jsem výzkumný grant a bylo jasné, že za prací bude třeba vyrazit i do terénu. Byla jsem tehdy šťastná, že se nám podařilo najít zařízení, kde brali i děti mladší tří let. Když při vyplňování formuláře tamní paní ředitelka zjistila, že dcerce jsou teprve dva roky a dva měsíce, podotkla jen, že obvykle berou děti až od dvou a půl, ale tady to zjevně nevadí – dcerka si tou dobou již dlouho hrála v jiné místnosti s dětmi a paní učitelkou, které ten den viděla poprvé. A na scénu, kterou mi doma ztropila první středu, když jsem se, jako „hodná matka, která takto malé dítě nebude přece dávat do školky každý den“, rozhodla nechat si ji doma, hned tak nezapomenu. Nutno říci, že to zároveň byla poslední středa, kdy jsem se o tento nesmysl pokusila, pak již chodila do školky od pondělí do čtvrtka a byla tam velmi spokojená. A já taky, protože jsem věděla, že nešidím děti ani práci.

Osobně si tudíž myslím, že školky pro dvouleté děti mají smysl ve chvíli, kdy je jejich provoz dobře zabezpečen, což se samozřejmě nedá udělat navýšením míst v těch stávajících a obvykle přeplněných. A o tom, zda tam dvouleté dítě dát by však určitě měli rozhodovat jeho rodiče a případně i pedagogičtí pracovníci ze školek samotných.

Tereza Petrusková

Děkuji za rozhovor s Jiřím Haldou. Jedná se o celkem výbušné téma, a protože i já se nyní nacházím na rodičovské dovolené, názory pana Haldy mě nenechaly chladnou a zvedly mě ze židle.

Na úvod je potřeba říci, že česká tříletá rodičovská dovolená je skutečně unikát a luxus. Mám srovnání se Španělskem, kde žijí mí přátelé. Tam řeší extrémní opak. Mateřská jsou čtyři měsíce (což ani nepokryje doporučení Světové zdravotnické organizace kojit dítě do šesti měsíců věku), pak se žena musí vrátit do práce. Pokud se rozhodne zůstat doma s dítětem, přijde o místo, což v zemi, kde je 17procentní nezaměstnanost, si každý rozmyslí. Hodně matek to řeší tím, že si sežene chůvu. Dopředu už ale počítají s tím, že na ni padne prakticky celý jejich plat. Je to absurdní, ale práce je tam velmi ceněná komodita a těch pár let se to dá vydržet. Existují také státní jesle, takže už od čtyř měsíců je o dítě institucionálně postaráno.

Moje kamarádka odkládá početí dítěte s tím, že nejdříve chce získat smlouvu na dobu neurčitou, což je velmi nesnadný úkol. Když jsem jí říkala, že není na co čekat, že po pětatřicítce to také nemusí jít, řekla mi, že na trhu práce by pro budoucí zaměstnavatele neobhájila třeba dvouletý (natož delší) výpadek kvůli dětem. Zaměstnavatel by si prostě vybral někoho jiného.

Je ale evidentní, že tato politika nefunguje. Španělsko je na špičce žebříčku v EU s nejnižší porodností, stejně tak je druhou zemí v EU (za Itálií) s nejvyšším podílem prvorodiček nad 40 let.

Já proto rozhodně nejsem pro jakékoli plošné rušení či zkracování RD. Jak ale v rozhovoru zaznělo, s délkou RD přece nesouvisí věk dítěte při nástupu do školky. Potřeby matek jsou různé, děti jsou různé, matky jsou různé. U nás dochází k tomu, že matky nemají na výběr. Zvláště ženy, které se potřebují vrátit do práce z finančních důvodů, jsou chyceny do pasti.

Ale ani pro ty „šťastnější“, které mají k dítěti tatínka a ten průměrně, případně nadprůměrně vydělává, to není žádná idylka. Každá matka asi bude vědět, o čem mluvím, když jen namátkou vyjmenuji: dítě je už dva týdny nemocné – nemůžeme ven ani do kolektivu, nemám v místě bydliště prarodiče, už tři měsíce je zima a tma – venkovní aktivity se smrskly na krátké procházky kočárkem… I když své dítě bezmezně miluji, v jeho dvou a čtvrt letech si umíme neskutečně lézt na nervy. Míváme ponorku. Rozhodně potřebuje jiné sociální kontakty než celý den s matkou, dvě hodiny denně s otcem a jednou týdně s babičkou. A potřebuje jich čím dál více.

Nejsem zastánce direktivu – dvouleté děti do školky. Jsem zastánce volby. Já bych své dítě ve dvou letech do školky nedala. Myslím, že budu mít problém ho tam dát i ve třech letech. Kdyby ale existovala možnost, že bych ho mohla do školky už od dvou let dávat třeba dvakrát třikrát týdně na dopoledne, ráda bych toho využila. Také bych pak byla klidnější, až bych ho ve třech letech dala do školky na celý den, celý týden. Takové možnosti nabízejí soukromé školky, ale i tam se dnes ne všichni dostanou, mívají plno, a navíc je to zásadní zásah do rozpočtu rodiny.

Dále bych se ráda ohradila proti názoru pana Haldy, že dvouleté děti už nyní zabírají místa ve školkách. To mi přijde jako špatný vtip. Mám kolem sebe několik učitelek z MŠ, které potvrzují, že místa ve školkách často nejsou ani pro tříleté. Učitelky jsou zvyklé, že děti nastupují ve věku kolem tří a půl let. S těmi se pak samozřejmě mnohem lépe pracuje. Sami se najedí, oblečou, dojdou na toaletu… To se od dvouletých nedá očekávat, proto chápu, že do současného systému nepatří. Aby mohly školky navštěvovat i dvouleté děti, musel by se systém zcela zásadně změnit.

Poslední věcí (v mém výčtu, určitě ne k celému tématu), která s tématem souvisí, jsou snížené úvazky pro matky vracející se z RD do práce. Ze zákona sice možné jsou, technicky jsou ale velmi složité. Zaprvé jsou často nevýhodné pro zaměstnavatele, takže se snaží od nich matky odradit, zadruhé jsou v mnoha profesích velmi nekolegiální a vytvářejí nepříjemné tlaky na pracovišti. Příkladem je práce v týmu, kde je 8 tabulkových míst. Žena se vrátí po RD, zažádá si o zkrácený úvazek, v týmu je osm lidí, ale najednou jen 7,5 úvazku. Kdo udělá ten půlúvazek? Rozdělí se mezi všechny… Zatřetí existují pracovní místa, kde zkrácený úvazek pro matku nic neřeší. Pokud se například pracuje na 12hodinové směny, zaměstnavatel sníží úvazek tím, že budou v týdnu jen dvě směny. Pro matku je to ale k ničemu, ona potřebuje každý den vyzvednout dítě ve školce v 15 hodin.

Jako zásadní proto vnímám úpravu pravidel pro zkrácené úvazky. Velmi praktické mi přijde, aby mohli být dva zaměstnanci na jeden úvazek, a pro zaměstnavatele by to nebyla žádná zásadní přítěž.

Vlasta Miklánková

Manifest dvouletého dítěte

  1. Nejsem mimino, umím si při zakašlání zakrýt pusu, pozdravit ve výtahu a pohladit, když někoho blízkého něco bolí. Tedy více než leckterý dospělák.
  2. Nechci být jen s mámou, s tátou je více legrace.
  3. Chci si hrát se svými vrstevníky, takové super hry dospěláci neumí.
  4. S mámou sice chodíme na hřiště a do heren, jenže tam jsou vždy jiné děti. Já bych ale chtěla opravdové kamarády, které vidím pravidelně.
  5. Je mi jedno, kolik s mámou strávím přesně hodin, důležité je, co děláme, když jsme spolu.
  6. Když jsem doma s mámou, stejně na mne často nemá čas, protože vaří oběd, utírá rozlitou vodu nebo balí svačinu na procházku.
  7. Máma mě musí občas odložit – např. když jde k zubaři. Pokud tu dobu trávím s kamarády v prostředí, které důvěrně znám, cítím se lépe, než když mě hlídá cizí zdravotní sestra v divném prostředí.
  8. A když je máma chvilku pryč, tak si to potom spolu více užijeme, protože se mi pak více věnuje.
  9. Nikdo mě nemá tak rád a nezná mě tak dobře, jako moje maminka, proto by nikdy neudělala nic, co by bylo pro mne špatné. Proto by mě nikdy nikam neodkládala, kdyby nevěděla, že to bude pro mne v té situaci lepší.
  10. Když moje máma jde do práce, je pak více v pohodě, a to jsem pak v pohodě i já. A o to tady jde!

Jasmína Nová, dvouleté dítě

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte