Staré války v novém hávu
Jak se poučit z dějin dezinformačních kampaní vedených Moskvou
Musíme být připraveni podvádět, mást, klamat, porušovat zákon, skrývat pravdu. V politice neexistují žádné morální ohledy,“ prohlásil kdysi Lenin a inspiroval tím – mimo jiné – řadu sovětských vůdců, například šéfa KGB v letech 1967–1982 a pozdějšího generálního tajemníka strany Jurije Andropova, který byl údajně doslova fascinován kreativní podstatou špionáže a liboval si v dezinformacích.
Některé z nepravd šířených KGB potvrdil ve svých pamětech Oleg Kalugin, vysoce postavený šéf rezidentury sovětské tajné služby ve Washingtonu a později také šéf kontrašpionáže: za pádem prezidenta Nixona stála CIA, která také rozvíjela speciální „etnickou zbraň“, jež měla likvidovat pouze Afroameričany; americká výzvědná služba rovněž zosnovala atentát na prominentní politiky Olofa Palmeho, Indiru Gándhí či Alda Mora. Manuál KGB pro tyto operace nařizoval kultivovat vztahy s vlivnými lidmi z politiky, byznysu a médií, sponzorovat určité politické strany a hnutí a manipulovat sdělovacími prostředky.
Dnes je podobné úsilí součástí hybridní války. Podle známého novináře týdeníku The Economist a publicisty Edwarda Lucase lze současný pocit slabosti a nemohoucnosti Západu tváří v tvář obrazu akceschopného, jednotného a odhodlaného Ruska přičíst tomu, že jsme „ztratili bezpečnostní kulturu studené války, která nás chránila“. Taková úvaha však vzbuzuje otázku, nakolik byly dezinformační operace v minulosti opravdu úspěšné a co vlastně dokázaly…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
