Kdykoli se pod koly letadla krátce po startu objevila Přední Kopanina a podobné končiny na předměstí Prahy, s různým stupněm intenzity jsem si dlouho uvědomoval, jak mi Česko, ale hlavně matička stověžatá, moje rodiště, vlastně chybí. V posledních měsících ale tyhle pocity, i ve světle řešení vlastní profesní a rodinné budoucnosti, vystřídaly zmatek a tápání, kam že to vlastně patřím. U člověka, který devět z posledních jedenácti let prožil v cizině (napřed v Berlíně a teď v Londýně), je možná takové „neukotvení“ celkem legitimní.
Když se Theresa May, britská ministerská předsedkyně, ve svém projevu na konferenci Konzervativní strany otřela o tzv. světoobčany, kteří podle ní nepatří vlastně nikam (doslova řekla „you’re a citizen of nowhere“), cítil jsem se napřed jejími slovy pobouřen. Pak jsem si ale uvědomil, že i když tahle „škatulka“ postrádá jasný popis, právě do ní s největší pravděpodobností spadám. Vždycky se mi líbilo, že většina Čechů bere na rozdíl od Poláků nebo i Slováků svou státní příslušnost dost vlažně, a že vlajku (naše rodina ji tedy nevlastní) vytahuje ze skříně jen tehdy, když se hokejisté probojují do finále světového šampionátu. Podepsal bych bez váhání charakteristiku Haškovy postavy nadporučíka Lukáše, který „češství považoval za jakousi tajnou organizaci, které je lépe se zdaleka vyhnout“.
Ne že bych to svým, v britské společnosti dokonale integrovaným dětem vštěpoval, ale jedenáctiletá Madlenka a brzy devítiletý Dan asi mezi řádky vycítili,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
