Tlačíme naložená kola do kopce kdesi na španělském pobřeží, když u nás zastaví dvojice cyklistů. Prohlížejí si náš náklad a ptají se, kam máme namířeno. Snad posté omíláme písničku o cestě kolem světa a jako nejbližší cíl uvádíme Portugalsko. Oni nám zase sdělují, že strávili deset dní v Pyrenejích a teď se vracejí domů. Muž končí po pár kilometrech, mladou ženu čeká ještě třicet do městečka Lekeitio, kam nás na závěr pozvala na návštěvu. Pozvání z ulice patří k nejupřímnějším a snažíme se je neodmítat. A tak po chvilce dohadování měníme plány a prodlužujeme denní etapu. Stoupáme k háji eukalyptů vysoko nad mořem. Přichází SMS s popisem cesty a ujištěním, že dům poznáme, protože na zahradě právě probíhá narozeninová party. Navečer se dostáváme na domluvené místo.
Rádi přijímáme nabídku na sprchu v domě, který původně sloužil jako továrna vyrábějící kovové součástky do lodí. Dnes je část prostoru využívána jako rodinná pekárna, ze které se rozvážejí zákusky palmeritas. Tvarem připomínají srdce, jsou polité čokoládou a najdete je ve všech cukrárnách v okolí. Dům stojí na pláži před mostem a je ještě součástí vesnice Mendexa, ale Nahia, naše hostitelka, přiznává, že to skoro nikdo neví, a tak raději říká, že bydlí v Lekeitiu.
Je to asi sedmitisícové městečko na břehu Atlantiku a je v Baskicku. Alespoň nám to už mnoho lidí několikrát připomenulo: „Tady nejste ve Španělsku, tohle je Baskicko.“ Jsou na něj hrdí. Všude jsou vidět třepotající se červené vlajky se dvěma kříži, bílým křesťanským a zeleným ondřejským. Baskičtina je uznána jako úřední jazyk, ale starší generace ho nezná. Dlouho se tu nesměl vyučovat. Děti na zahradě na sebe ale pokřikují baskicky a mluví tak i s rodiči. Při komunikaci se staršími příbuznými ale plynule přecházejí do španělštiny. Dozvídáme se, že teď je nejlepší čas zaskákat si z kamenné zdi pod mostem, příliv totiž dosáhl vrcholu a je bezpečná hloubka. O úplňku je rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem i šest metrů. Na nedaleký ostrov Sv. Mikuláše vede betonová cesta, po které za odlivu přejdete suchou nohou. Pokud se ale z výletu nevrátíte včas, musíte si při cestě zpět vykasat kalhoty.
Večer se jdeme projít do města. Před nasvícenou gotickou bazilikou Panny Marie se chystají židle na koncert. Bude účinkovat smíšený sbor, polovina hudebníků z Lekeitia a druhá z nedalekého města San Sebastián. Kdo si zaplatí, má místo k sezení. Ostatní poslouchají z přilehlých barů a hospůdek, kterých je tu bezpočet. A lidí jakbysmet. U nás doma udeří pátá, obchody zavřou a ulice osiří. Tady je to přesně naopak a kolem desáté, kdy tudy procházíme, pulzuje město životem. Nejmladší desetiletý syn se diví: „Tady jsou všude samé děti. A ony snad pijí i pivo?!“ Jdeme se ještě projít dál do přístavu, brzy se ale vracíme uzounkými uličkami zpět. Po náročné etapě jsme unavení a další den nás čeká výlet na kajacích, na který jsme byli pozváni Nahiinou rodinou. To jsme s radostí přijali, na rozdíl od pozvání na oběd. Jsme totiž vegani a paella, která se bude podávat, je sice z rýže, ale kromě ní se na veliké ploché pánvi objevují i různé masité pochoutky, které nás nelákají. Spokojíme se se sladkým melounem a grilovanými papričkami.
Dům na pláži je příjemné místo k bydlení. Co si přát víc? Jaké další touhy může mít mladá žena, která tu žije? Dokonce její jméno Nahia znamená v baskičtině přání. Snad si jako mnoho dalších lidí přeje samostatnost pro svou zemi. Ale velkým, už téměř splněným přáním je pro Nahiu změna zaměstnání. Původním povoláním učitelka se poslední tři roky intenzivně připravovala na novou práci, od září bude požárnicí.
Kateřina Minková
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
