Zdání národního života

V období Protektorátu Čechy a Morava nelze hovořit o úplném vytlačení a eliminaci české kultury. Existovaly sice plány, jak ji co nejrychleji redukovat na „provinční úroveň“, od těch se však upustilo. Až do uzavření většiny kulturních institucí v létě 1944 byl kulturní program především v Praze ještě poměrně rozsáhlý. Přes všechna omezení stále zůstávaly podstatně větší možnosti než na ostatních okupovaných územích východní Evropy.

Tento kontrast jasně vysvítá ze zprávy dvou členů polského odboje, kteří své exilové vládě v Londýně vylíčili svůj pobyt v protektorátu. „Češi žijí v poměrech, které se od našich odlišují tak, že by nám mohly připadat až nepravděpodobné, i když jsou pravdivé,“ shrnovali své dojmy. Čechům aspoň zbylo „určité zdání národního života“, mohou poslouchat českou hudbu, číst „stejně jako před válkou své oblíbené noviny“ a poslouchat program českého rozhlasu. I když všechny tyto nabídky podléhaly dozoru německých orgánů a byly využívány pro propagandistické účely, aspoň existovaly.

Zato v Generálním gouvernementu nemohlo být o něčem takovém ani řeči. Okupační režim zacházel s polskými intelektuály brutálně. Pokud vůbec, měla polská kultura existovat jen na nejnižší úrovni. Se spoluprací domácích úřadů a kulturních sdružení se na německé straně vůbec nepočítalo.

Německé metody se v protektorátu naopak podobaly opatřením ve státech jako Norsko, Dánsko, Nizozemsko nebo Francie. I v těchto zemích podléhal kulturní život přísné kontrole, ale národní…