Když jsem se před dvěma lety přistěhovala do Turecka, Recep Tayyip Erdoğan se zrovna stal prezidentem. Měl za sebou několik let úspěšného premiérování, ale také čím dál zjevnější autoritářské sklony a především čerstvou řadu korupčních skandálů, které se týkaly jeho spolupracovníků i nejbližší rodiny. Přemýšlela jsem, jak je možné, že navzdory tomu všemu dostal Erdoğan důvěru více než poloviny národa, a obstál tudíž jako morální autorita. Asi nejlépe mi to vysvětlil jeden taxikář: „Zkorumpovaní jsou stejně všichni politici. Tak je to vlastně jedno. Navíc se ho možná snažili očernit jeho odpůrci, co my můžeme vědět. On aspoň jasně říká, co chce.“
Na jeho odpovědi mi přišly zdrcující tři věci. Zaprvé rezignovanost, s jakou takový stav přijal, následně fakt, že lidé zjevně ztratili důvěru ve spojení politiky a vyššího mravního principu, slušnosti, neúplatnosti. A v neposlední řadě čím dál komplikovanější postavení pravdy. Pojmy jako pravda a lež se především v politice zrelativizovaly do té míry, že po jejich rozlišení nemá nikdo ani chuť pátrat, čemuž mohutně napomáhá také úpadek médií.
Nejen v Turecku, ale i v tradičních demokraciích se vzmáhají politici, kteří nabízejí čirý populismus, jednoduchá řešení – a lidé na ně slyší. Nemyslím si, že naši nebo jakoukoli jinou zemi z podobného marasmu vytáhne jeden člověk. To je model pohodlný, leč nefunkční. Věřím nicméně, že dobrá prezidentka, dobrý prezident může lidem dodat velkou sílu, důvěru v to, že věci mohou a mají měnit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
