Učit víře v budoucnost

Představa být prezidentkou mi ještě nikdy nepřišla na mysl, ale v rámci své profese se pravidelně ocitám v kůži nejrůznějších existencí, jejichž způsob života, zkušenosti i motivace jsou mi vzdálené. Pokud totiž něco kromě literárních textů charakterizuje spisovatele či spisovatelku, pak je to schopnost vcítění do vnitřních pochodů třeba i vraha, jak to ostatně bezkonkurenčně prokázali Truman Capote nebo Norman Mailer. Tak proč bych to nezkusila pro tento případ s prezidentkou.

Takže, kdybych byla prezidentkou… snažila bych se ve svém úřadu především o důstojnou reprezentaci naší země v zahraničí a o znovuzískání důvěry v roli hlavy státu na domácí půdě. Denně bych vstávala s mantrou, v níž by se opakovala slova pokora, veřejný zájem, cesta smíření namísto rozdělení, ale objevily by se v ní také hodnoty přehlížené „velkými vůdci“, jako je třeba soucit.

Inspirována rolí kolegy Joachima Gaucka v programu Jugend debattiert bych se vedle svých povinností věnovala i setkávání, která by mi přinášela radost a zároveň v dlouhodobém horizontu pozitivně ovlivňovala směřování naší společnosti. Při každé ze svých cest po tuzemských městech bych navštívila i místní školu a při rozhovorech se studenty se je snažila motivovat k zájmu o veřejné dění. Důraz bych přitom nekladla jen na záležitosti politiky, ale především na věci obtížně vřaditelné do běžné výuky: otázky identity, občanského soužití, lidských práv, náboženství, ekologie, umění a historie. Čili na měkké znalosti, které…