S plachtou ke hvězdám
Vizionář Jurij Milner hledá způsob, jak poslat miniaturní sondu k planetám u jiných hvězd. Pohánět ji chce obrovskými lasery umístěnými na zemském povrchu.
Nosné rakety amerických kosmických společností SpaceX a Blue Origin se dnes dokážou vrátit z vesmíru a měkce přistát na zemském povrchu. Lze je díky tomu používat opakovaně, takže celkové náklady jsou nižší. Co kdyby se však nosné rakety na Zemi vracet nemusely, protože by ji vůbec neopouštěly? Pohonný systém by pak mohl být libovolně velký a výkonný, protože by se nemusel odlepit od země. Kosmická loď by nepotřebovala motory ani pohonné hmoty.
Zdánlivě neproveditelné, ale světelné paprsky by to dokázaly. Teorie relativity nám totiž říká cosi, co bychom nečekali: světlo sice nemá hmotnost, má však hybnost. Proto když se světlo odrazí od zrcadla, vytvoří sotva znatelný tlak. Jestliže je světlo dostatečně jasné a zrcadlo dostatečně lehké, zrcadlo se dá do pohybu.
V sedmdesátých letech 20. století americký fyzik Robert Forward prokázal, že velmi silné lasery by mohly udělit kosmické lodi s reflexní „plachtou“ rychlost dosahující nejméně desetiny rychlosti světla. Při mnohotisíckrát vyšších rychlostech, než jakých jsou schopny dosáhnout rakety, by takovéto sondy mohly doletět k planetám na oběžné dráze jiných hvězd než Slunce nikoli za několik set tisíc let, ale již za několik desetiletí. Avšak vzhledem k nesmírné technické náročnosti takového podniku nikdo Forwardovy úvahy konkrétněji nerozvíjel.
To by se mohlo změnit. Letos 12. dubna, v den pětapadesátého výročí Gagarinova prvního letu do vesmíru, ruský fyzik, miliardář a investor Jurij Milner oznámil plán vyvinout…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
