Rytíř z Větrného města
Devítiletý Jerry Jiří Mech absolvoval 7278 kilometrů dlouhou cestu z rodného Chicaga, zvaného též Větrné město, do Prahy, aby zde byl pasován na rytíře Řádu krásného slova. Ocenění, jež uděluje Klub dětských knihoven spolu se Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR už od roku 2001, získalo poprvé dítě českých rodičů narozené a žijící trvale v zahraničí.
Jak tě mám oslovovat – Jiří, Jirko, Jerry…?
Jurdo, tak mi říkají doma i ve škole.
Do jaké školy chodíš?
Do katolické školy Saint Celestine Catholic School, do třetí třídy. A v sobotu do české školy T. G. Masaryka, abych uměl česky psát a číst. Od české školy jsem také dostal kvůli pasování na rytíře 1000 dolarů na letenku do Prahy. Letěl jsem do Česka úplně poprvé v životě. A šek jsem překreslil v několikanásobné velikosti – je na něm kniha, Karlštejn a rytíř na koni.
Co tvoji spolužáci říkali, že letíš do Evropy, kde budeš pasován na rytíře?
Byli smutní, že se tři týdny neuvidíme.
Za co přesně jsi byl pasován?
Protože hodně čtu. Než jsem nastoupil do první třídy, přečetl jsem sto dětských knížek, anglických i českých.
To je máš tak přesně spočítané?
No, měl jsem dohodu s rodiči, že když jsem přečetl deset knih, mohl jsem si jít vybrat do knihkupectví dalších deset, a tak dokola.
Sto knížek nepřečte mnohý dospělý za celý život. Tys to stihl ještě před první třídou.
Číst jsem uměl už někdy ve čtyřech letech. Učila mě máma podle takových kartiček, nejprve anglicky a pak česky.
Doma mluvíte česky, anglicky, nebo jazyky mícháte?
Doma s rodiči a třemi sourozenci mluvíme jenom česky, v americké škole a s kamarády…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
