Velké kapky se vpíjejí do vyprahlého istanbulského chodníku, ale nám to nevadí. I když se zatáhlo, je stále dost teplo. Tolga se snaží zastavit taxík a po pár minutách se mu to daří. Pomyslím si, jak je to zbytečné, vždyť se tam dá lehce dojít a neprší zas tak hustě, ale chodit tu obecně není příliš v módě. Po chvilce projíždíme okolo druhého největšího fotbalového stadionu v Istanbulu pro více než 50 tisíc diváků, patří slavnému klubu Fenerbahçe, a po pár minutách vystupujeme z taxíku a jdeme ke dvěma fotbalovým hřištím s umělou trávou.
Na nich se již hrají dvě utkání a v okolí se procházejí, pobíhají a rozcvičují další hráči různého věku, muži i ženy. Vítr z Bosporu pomalu rozhání mraky i smog, Tolga mě představí ostatním spoluhráčům a já usedám na lavičku a společně s nimi pozoruji hru. Místy ta mizerná hra snad ani nepřipomíná fotbal, to však ani není účelem. „Ligu založili asi rok po protestech v parku Gezi lidé, kteří tam demonstrovali,“ vypráví Tolga. „Ze začátku se scházeli po kavárnách, debatovali, bylo to takové… no živé, vzrušení, cítil jsi pospolitost,“ pokračuje, „ale po čase to opadlo, a tak začali přemýšlet, jak udržet lidi pospolu.“
Na protesty v parku Gezi, které vypukly v létě roku 2013 v důsledku rozhodnutí o zbourání jednoho z mála istanbulských parčíků, místo něhož mělo vyrůst nákupní centrum, si dnes mimo Turecko vzpomene málokdo. Pro obyvatele Istanbulu jde ovšem o stále živou věc. Skoro každý, s kým jsem se tu během studentského pobytu bavil, se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
