Složitější byly mé vztahy s Pavlem Kohoutem. Ve svých memoárech Kde je zakopán pes mě posoudil jako poněkud odtažitého: prý kdyby nebylo protikulturního pogromu v sedmdesátých letech, zřejmě bych se s ním a s ostatními zakázanými spisovateli nesblížil.
Měl přinejmenším hodný kus pravdy. Hlavní příčinou bylo mé založení: dokážu se otevřít jen vůči několika málo kamarádům, s nimiž mám delší zkušenost. S mnoha známými si dodnes vykáme. Navrhnout tykání mladším z nich jsem se neodhodlal, na starší jsem zřejmě působil tak, že mi to nenabídli. S divadelními kolegy se s nepatrnými výjimkami setkávám jako zdvořilý a korektní partner chovající se neosobně.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
