0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura12. 8. 20126 minut

Mrtvola slídící ve vlastní rodině

Josef Winkler

56 R33 2012 • Autor: Respekt
56 R33 2012 • Autor: Respekt
56 R33 2012
56 R33 2012 • Autor: Respekt

Soudobé rakouské písemnictví pro české publikum reprezentují především díla Thomase Bernharda (který je však již více než dvacet let mrtev), nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinekové a Petera Handkeho. K povědomí o nich přispívá i fakt, že všichni jsou kromě próz též autory divadelních her a čas od času nějakou z nich nastuduje některá zdejší scéna. K Bernhardovi, Jelinekové a Handkeovi by nyní pro nás mohl přibýt Josef Winkler (59), z jehož díla zlínské nakladatelství Archa vydalo v průběhu posledních dvou let pět titulů a další chystá. Nejnověji přeloženým svazkem je soubor třiasedmdesáti miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině, který může posloužit i jako zpětná vstupní brána do Winklerovy tvorby, neboť obsahuje mimo jiné motivy z oněch čtyř jiných knih.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Ve třech letech se to stalo

Když Josefu Winklerovi byly tři roky, teta mu ukázala zesnulou babičku ležící na márách. Pro jeho život, respektive tvorbu, se to ukázal být naprosto určující zážitek, jak sám přiznává. Smrt je neodmyslitelným, v nejedné práci ústředním tématem jeho díla. Winkler při tom o smrti nerozjímá, nepolemizuje s ní, nezápasí. Jen zas a znovu vnáší do svých textů obrazy mrtvých. V indickém městě Váránasí týdny se zápisníkem v ruce pozoroval kremace pod širým nebem a na těchto záznamech postavil knihu Domra – Na břehu Gangy (česky 2012). Popisy obřadů na břehu mohutné řeky se tu vrší do nekončícího, monotónního proudu. Rakušan je uhranut koloběhem s přivážením nových a nových mrtvých, kteří jsou spalováni na hranicích a jejich ostatky případně házeny do vod Gangy. Pro Evropana fascinující, případně odpudivá symbióza života a smrti ve Váránasí je Winklerem na jednu stranu věcně, až pedanticky popisována se všemožnými detaily, na druhou stranu se na mnoha místech vyskytuje erotická fascinace fyzičnem Indů, jejich bezprostředností, s níž na březích Gangy obnažují svá těla.

Protože text je doprovázen fotografiemi, které exponoval autor a jeho partnerka, mohlo by to vést k dojmu, že jde vlastně o práci dokumentární. Nikoliv – Winkler zůstává romanopiscem, jeho vypravěč-pozorovatel nepodává dokonale věrné záznamy. Neboť jak by mohl například vědět, kolik roků je tomu či onomu klukovi, kteří na břeh Gangy přicházejí, když on s nimi nemluví, avšak jejich věk přesně uvede? Nicméně je to velmi specifický typ románu. Je to román bez děje, bez vývoje, text-rituál, text-mnohonásobný obraz. Ve střídmější podobě se tentýž postup objevuje v krátké próze Natura morta (římská novela) (česky 2011). Obrazy lidí tentokrát Winkler nasbíral na jednom římském tržišti, ovšem zde je vygradoval, jak jinak, popisem tragické smrti jednoho z mladých prodejců, opět s detailistickým prodléváním na těle a tváři zabitého a pohřbívaného.

A dá se pokračovat. Impulzem k napsání Roppongi (rekviem za otce) (česky 2011) byla smrt devětadevadesátiletého autorova otce, o níž se dozvěděl během svého pobytu v tokijské čtvrti Roppongi. V této próze se Winkler asociativně znovu vrací k pohřebním rituálům na březích Gangy, ale především se opětovně vyrovnává s prostředím, v němž vyrůstal. Narodil se v korutanské vesnici Kamering, v bigotně katolickém prostředí, v rodině sedláka neuznávajícího nic než tvrdou fyzickou práci; Josef však navzdory představám a tlakům okolí četl a četl, pozoroval a v osmnácti se začal ze svých rozpoložení vypisovat. V úvodní poznámce k Roppongi spisovatel podotýká, že otec „rok před svou smrtí, poté, co se dozvěděl, že ve své poslední knize jsem jednomu sedlákovi z rodné vesnice neposypal rakev chrpami ani pivoňkami, mi v krátkém telefonickém monologu sdělil, že – až nastane čas – si nepřeje, abych přijel na jeho pohřeb“.

Komplikovanost a drásavost vztahů prostě pokračovala, i když se Winkler dávno postavil na vlastní nohy. Vyprávění Až nastane čas (česky 2010) je spojnicí mezi pozdnějším Winklerem, již se oprošťujícím od přímé kritiky a revolty ve prospěch esteticky-kameramanské tvorby mortuálních obrazů a výjevů nejen z rodných Korutan, a mezi Winklerem raným, píšícím v silně protestním duchu takzvané antiheimatliteratur, proudu polemizujícím s pojetím Rakouska coby přívětivé a nevinné země. Své první tři knihy z let 1979 až 1982 Winkler později spojil do trilogie Divoké Korutany, a právě tu zlínská Archa připravuje.

V Až nastane čas se ocitáme v korutanské katolické vesnici, jejíž historii přibližuje devadesátiletý muž líčením zdejších tragédií a úmrtí, které během svého dlouhého života zaznamenal. A všechny výše uvedené námětové ingredience se scházejí v Mrtvole slídící ve vlastní rodině; nadto se v ní mezi prozaickými miniaturami objevují Winklerova čtenářská a autorská vyznání.

Nikdy to nekončí

Kdo tedy uchopí do ruky Mrtvolu slídící ve vlastní rodině se znalostí byť jen některých předešlých Winklerových knih, okamžitě se potkává se „starým známým“ autorským světem, jehož nepřehlédnutelným rysem je obsese plynoucí nejspíš z hlubokých psychických zranění. Ostatně obsese neodmyslitelně patří i k dílům Bernharda a Jelinekové. Winklerova posedlost obrazy korutanského venkova a zejména mrtvých lidí i zvířat je ovšem uhrančivá a iritující zároveň.

Nelze než ocenit vtahující přesnost popisů, tedy i práci s jazykem. Autorka doslovů ke všem pěti česky publikovaným Winklerovým knihám Dana Pfeiferová právem upozorňuje na jeho „rozmáchlá souvětí, v nichž vévodí přívlastky“, a označuje daný styl za neobarokní a velmi adekvátní tematizaci smrti. Josef Winkler je dítětem své doby a svého prostředí a jako takový je to „náš“ západní člověk, i když svět korutanské rigidity nám může být naprosto vzdálený. Winklerův vztah ke smrti v sobě kombinuje strach a fascinaci jedince, který se odtrhl od katolické tradice s její koncepcí smrti jako nikoli konce, nýbrž nového počátku, a to počátku existence věčné; jedince, který za tuto opuštěnou víru a naději nemá náhradu a může jen zvenčí přihlížet té přirozené, z jiného systému vyvěrající symbióze života a smrti na břehu indické Gangy.

Ono prázdno Winkler tedy zaplňuje texty, jimž se dostalo i mnohých literárních poct. Ty však nic nemění na tom, že variování týchž situací v různých knihách může pro autorova soustavnějšího čtenáře znamenat oslabení účinu a naléhavosti. Zážitková stigmata jsou tak pro Josefa Winklera požehnáním i prokletím.

Autor je redaktorem MF DNES.

Josef Winkler: Mrtvola slídící ve vlastní rodině

Přeložila Magdalena Štulcová, Archa, 156 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].