66 Neprijemna situace R25 2012
66 Neprijemna situace R25 2012 • Autor: Respekt

Měl mimořádný talent na vytváření černohumorných situací a potvrdilo se to i v tomto případě. Retrospektivu své celoživotní sochařské sumy měl Karel Nepraš dostat k sedmdesátinám, na akci se ale nepodařilo k dubnovému termínu výročí jeho narození sehnat peníze, tak se přeložila na září. Peníze však pořád scházely, a akce se proto znovu odložila. Termín postupně nabobtnal na neuvěřitelných deset let.


Do finále retrospektivu dotáhlo až holešovické centrum DOX. V těchto dnech si v něm lze na přehlídce s lakonickým názvem Karel Nepraš ověřit, že rozhodně bylo na co se těšit. Hlavní aktér projektu z toho ale může mít radost jen na opravdu hodně velkou dálku – zemřel tři dny po svých sedmdesátinách, 5. dubna 2002.

Něco proti oběšení

Humor ředitele Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu byl pověstně netradiční a celá přehlídka je na jeho podivnosti vystavěná. Kurátoři retrospektivy Jaroslav Anděl a Leoš Válek v expozici zdůrazňují spíš Neprašův příklon k šibeničním absurditám než k bezstarostné recesi, s níž je díky svým křížovnickým taškařicím spojován. V DOXu je to dobře vidět na souborech Neprašových kreseb, jež jsou poněkud přehlíženým, leč relevantním partnerem jeho plastik.

Sám Nepraš přiznával, že jeho sochy vznikly z kresleného humoru. Jím se zabýval už od konce 50. let, z vtipů typu „paní má na svém pozadí přilepené oči kolemjdoucích pánů“ se ovšem záhy vyvinuly mnohem jízlivější komentáře k tomu, co kolem sebe autor viděl. Pro konec šesté dekády je pro něj typická kresba Nepříjemná situace, portrét hlavy slisované válci na placku, pro 70. léta pak práce Není to hezké, ale je to proti fackování – tvář proražená hřebem s ostrými konci na obou stranách.

Nepraš byl ke zhoršující se situaci ve své zemi citlivý a v jeho pracích se to projevovalo. V sochách ze 60. let si všímal obecných stránek lidského bytí. Jeho ikonické figury, v nichž dráty obalené kusy látky a polité rudou barvou připomínaly nervní řečiště, spolu vedou různé, vždy marné pokusy o dialog. Po invazi už jeho postavy zažívají konkrétnější existenciální dramata: tváře odlévané do litiny jsou drcené ve svěrácích, všelijak strojově deformované a trápené.

Souvisí to pochopitelně s výtvarníkovou osobní situací. Po srpnu 1968 s rodinou emigroval, kvůli stesku po domovině se ale po několika měsících vrátil (na rozdíl od svého přítele, sochaře Jana Koblasy, jehož retrospektiva momentálně probíhá v Jízdárně Pražského hradu). Návrat a zapojení do recesistických akcí soustředěných kolem hospody U Křížovníků Nepraš zpětně komentoval slovy, že jinak by se „člověk mohl jít oběsit rovnou“. Jak to ostatně nakreslil v nyní vystavených novoročenkách, kde rok vzniku Charty 77 přivítal dvěma šibenicemi tvořícími závěrečná čísla letopočtu.

Neprašovy figury napojené na ozubená soukolí jsou loutky smýkané vnějšími silami. Jejich autor sám sebou ale manipulovat nenechal. Když mu zakázali vystavovat, pokračoval v uměleckých aktivitách v prostředí undergroundu a živil se restaurováním. V mobilních plastikách, z nichž trčely ovládací kliky a táhla, se tak vysmál těm, kteří si ani nedokázali přiznat, že se chovají jako tupé ovládané stádo.

Odkaz české grotesky

Po listopadu 1989 Nepraš začal učit na Akademii výtvarných umění. Jeho ateliérem prošli třeba Markéta Korečková, Michal Novotný – MICL či Vít Novotný. Přesto kurátor Anděl nemohl v obsáhlém katalogu nynější výstavy pominout fakt, že mladá výtvarná generace se vůči sochařovu „romanticko-existencialistickému patosu“ vymezila už na přelomu 80. a 90. let, kdy k nám vtrhla postmoderna, jež odmítala nějaké tíživé otázky jakkoli řešit. Ostatně následující výtvarné ročníky se postupně vymezily i vůči samotné figurální soše, která je dnes v nejvyšších patrech zdejšího umění považovaná za naprostý přežitek.

Anděl se snaží zjevnou nesmyslnost takového přehlížení doložit hledáním paralel k Neprašovým pracím v aktuální tvorbě ceněných zahraničních autorů, ale příklady by se snadno našly také u nás. Velmi podobný přístup k životu i tvorbě měl a stále má o pár let mladší Kurt Gebauer, který mimochodem s Neprašem v osmdesátých letech spolupracoval na pozoruhodné sochařské realizaci ve veřejném prostoru, litinovém altánu u domova důchodců v pražských Malešicích. A absolventi Gebauerova ateliéru na VŠUP jako David Černý či naposledy Epos 257 dokládají, že tradice takzvané české grotesky není zdaleka ještě vyčpělá.

I pro tyto autory platí to, s čím do zdejšího výtvarného umění jako první přišel Karel Nepraš: Dívej se na ten šílený svět kolem sebe tak, abys ty byl ten poslední, kdo se tomu všemu zasměje. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1694

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte