Tak zní otázka, kterou si v posledních týdnech ve vzácné shodě stále častěji kladou američtí hudební novináři. V českém překladu by zněla On-line, nebo ve skutečném životě? Píšícím třicátníkům, kteří prožili své formativní roky v předinternetové éře devadesátých let, totiž před očima vyrůstá generace, jíž nejsou zcela schopní porozumět.
Britská spisovatelka Zadie Smithová pro ně dokonce razí termín „lidé 2.0“. Dennodenní užívání sociálních sítí jim zcela posunulo hranice vnímání mezi soukromým a veřejným. On-line profily – manifesty vlastní existence – budují jako husté sítě úsečně komentovaných odkazů na věci, které se jim líbí či nelíbí. Svoje já prožívají mnohem nezávaznějším a tekutějším způsobem než „lidé 1.0“, nevzývají autenticitu jako předešlé pokolení, ale spíš na síti vytvářejí nezávazné skládanky založené na osobním vkusu. Viděli nějaké staré filmy, slyšeli staré desky a řekli si: To jsem já. Obdobný charakter mají i jejich hudební výstupy.
Rozčarování starších novinářů zvyklých na tvorbu vycházející ze skutečného života se týká toho, že noví interpreti se podle nich „raději pídí po tom, co je zrovna cool, než že by je zajímala opravdovost a kvalita“, jak píše Scott Plagenhoef v eseji pro server A.V. Club.
Zářným příkladem tohoto přístupu je kanadská čtyřiadvacetiletá muzikantka…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
