Jako by si Simona Racková (1976) nemohla a ani nechtěla pomoci: její poezie je syrově konkrétní, bez ozdob, krajek, vyšívání. Je-li tu imaginace, tak se hned přímočaře a naléhavě vpíjí do obrysů reálných chvil, vztahů, životních zatrnutí. Podobnou „hovorovou“ poezii nabídla už Rackové prvotina Přítelkyně (2007) a v dosud nevydaném souboru Zmizelé ostrovy, z něhož pocházejí ukázky, tlak reality snad ještě vzrůstá. Básnířka se vrací k výrazným momentům a gestům ze vzpomínek i současnosti, v nichž postupně odhaluje zásadní životní souřadnice. Zkušenost dcery se teď už překrývá se zkušeností matky, banální Mokropsy se nenápadně mění v soukromou Ithaku.
x x x
Bouřka
v půl páté ráno
Malý Ondra
se budí na kojení
Přitisknu ho k sobě
Tiše se přisaje
oči dokořán
Ještě se nenaučil
bát
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
