Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

Všechno bylo „no future“

Rodný jesenický kraj je v tvorbě Jaromíra Švejdíka všudypřítomný. Jeho motivy se objevují v pochmurné atmosféře i textech Švejdíkovy kapely Priessnitz a odehrává se tu i komiks a film o nádražákovi Aloisi Nebelovi, který byl za Českou republiku vybrán do klání o nominace na Oscara.

55B_cudlin_R40_2011_n.jpg
55B_cudlin_R40_2011_n.jpg


55A_cudlin_R40_2011.jpg
55A_cudlin_R40_2011.jpg

Prý jste při natáčení a překreslování Aloise Nebelaopravoval animátory v tom, jak mají správně nakreslit tvary jesenických kopců.

Je to pravda. Na filmu dělalo asi dvacet animátorů a všichni museli dodržet stejný výtvarný styl. Jenže to nikdy úplně nejde, každý do toho dá podvědomě to svoje, a tak třeba Slovák Noro Držiak kreslil ty kopce takový tatranský, ostrý a lomený. Jiná holka z Beskyd je zase kreslila příliš zaoblený, babský.

 
Jak tedy vypadá „správný“ jesenický kopec?

Jeseníky jsou atmosféricky hustý, plný mezí, které tu krajinu rozdělují jako klikyháky. Tamní kopce mají tvrdou grafiku, což se pozná hlavně na podzim, když jsou stromy holý, a všechny ty cesty a meze vystoupí z krajiny. Proto jsem se tu tvrdost snažil dostat i do stylu komiksu a filmu – nejen do kresby krajiny, i do tváří lidí. Jesenicko má vůbec podivnou náladu. Je nevlídný a zároveň krásný, půl roku je tam buď zima, anebo prší. Ale to je jenom svrchní vrstva, pod ní je cítit vliv německý a polský kultury, která zmizela, ale někde tam pořád je. Když jdete lesem, narážíte na starý zřícený domy, na pole, meze, jež tam někdo narovnal, na zvláštní šutry, starý lomy. Ta tradice je ale ostře přerušená, a tak tam člověk cítí takovou kulturní prázdnotu, nic autentickýho, o co by se dalo opřít. Myslím, že moje potřeba psát příběhy a dělat muziku vychází z nutkání tuhle prázdnotu zaplnit. Možná že lidi, kteří se tam přistěhovali ze Slovenska nebo z Horňácka, se opírali o tradice svých rodičů, ale mě to v tom prostředí vždycky přišlo trochu falešný.

 
Nikdo se tam nesnaží obnovovat německo-polské vazby?

Když jsme začínali v devadesátých letech hrát s kapelou Priessnitz, určitě to tak nebylo. Místní nás kvůli názvu dokonce osočovali, že se obracíme k německýmu živlu, že jsme něco jako pátá kolona Německa. Přitom Vincenz Priessnitz pocházel z rakouský rodiny. Teď, dvacet let po listopadu, se tam každá druhá kavárna jmenuje Priessnitzova, vyrábí se tam Priessnitzův likér a Priessnitzův bylinný lék, najednou je to normální. Ale zase bez hlubšího smyslu. Pro nás bylo jméno Priessnitz a německý názvy alb jako Freiwaldau nebo Nebel na začátku devadesátých let protestem proti pokrytectví, se kterým lidi pohlíželi na ten kraj.

 
Odkud přišla na Jesenicko vaše rodina?

Ze slovenský vesnice z okolí rumunské Oradei. Dodneška je tam asi pět slovenských osad podobně jako těch českých v Banátu. Je ale zvláštní, že v Rumunsku se naši neznali – byli tehdy ještě děti –, potkali se až po návratu do Čech na začátku padesátých let. Mimochodem, když zajdete na hřbitov do Jeseníku a do těch slovenských vesnic kolem Oradei, najdete tam spoustu stejných jmen. Třeba i náš bubeník pochází odtamtud.

 
Jesenicka se pořád drží stereotyp, že je to chudý kraj se spoustou nezaměstnaných, že je izolovaný, odstrčený. Kolik je na tom pravdy?

Něco pravdy na tom je, protože celých těch šedesát let po odsunu se s tím krajem nakládá jako s takovým odkladištěm – je tam spousta blázinců, ústavů pro mladistvé, když si Čunek vzpomene, tak tam odveze Romy ze Vsetínska, a na Javornicku teď chtějí otevřít vězení. To mě samozřejmě štve, ale stereotyp o tom, že jsme uzavřený a odstrčený kout, už neplatí. Najdete tam vesnice s opravenými domy a chatami, kam jezdí hlavně Brňáci a Ostraváci a ty domy už vypadají asi jako tenkrát, než Němci odešli. Já mám ale radši vesnice a kraje, kde je estetika pokřivená a pomíchaná, kde jsou i ty opuštěný fabriky a normalizační zástavba. Nejvíc je to cítit ve Vidnavě, Vlčicích a kolem Javorníka. To je takový můj kraj se svébytným rázem.

 
Místní už to stigma „naplavených“ necítí?

Moje generace a ta mladší už s tím vůbec nemají problém. Pořád je tam ve vzduchu německý vliv, jak jsem o tom mluvil, ale je podvědomý, tušený. Taky polský vliv se po otevření hranic posiluje. Myslím, že kdyby se z Jesenicka nedělalo jenom odkladiště a stát by trochu pomohl, že by se tam žilo docela luxusně – krásná příroda, za kterou jezdí hodně turistů.

 
Jakou perspektivu jste na Jesenicku cítil v osmdesátých letech, když jste založil první kapelu Chlapi z práce?

Do revoluce jsem viděl jenom dvě životní možnosti – emigrace nebo se uchlastat. Přemýšlel jsem o obojím, ale nakonec můj život probíhal hlavně v nádražních hospodách. Když jsem se v pátek vydal do Zábřehu anebo Hanušovic, tak jsem věděl, že vždycky někoho potkám a někde přespím, dělali jsme koncerty, žili jsme v takový paralelní kultuře a snažili jsme se komunismus ignorovat. Snažil jsem se pracovat třeba jenom osm měsíců v roce – jako kotelník nebo zahradník – a pak jsem na čtyři měsíce odjel pryč, třeba do Bulharska, kde se scházeli východoevropský máničky.

 
O žádné kariéře jste neuvažoval? Jakou měl tehdejší život na Jesenicku vyhlídky?

Všechno bylo „no future“. Podstatný byly jenom dvě věci – měl jsem svoji partu, kapelu, a pak to byl boj proti vojně, který jsem ovšem po čtvrtým odvodu prohrál. Na vojně, myslím, člověka vždycky trochu zlomili – když jsem se vrátil, najednou jsem cítil touhu někam se ukrýt, zavřít se. Přesně to, co komunisti po lidech chtěli – aby si pořídili rodinu, schovali se za plotem domu nebo do bytu v paneláku, žili si svůj život a nestrkali do ničeho nos.

 
Jak dlouho jste to vydržel?

Asi rok. Pak se mi to v hlavě zase otočilo, zase jsem založil kapelu a zase jsem začal dělat čurbes. Byli jsme s mojí bývalou ženou jesenický rejpalové, tedy hlavně ona. Pořád nosila domů petice, rozesílala otevřený dopisy a tak. Ona v tomhle byla mnohem odvážnější, byla napojená na brněnskou alternativu. Já jsem ale žádnou budoucnost neviděl. To až když přišla revoluce, která byla pro mě zářivý světlo, konečně jsem měl pocit, že můžu vzít život do vlastních rukou. Přišly nám nabídky, ať natočíme album, otevřeli jsme si s kamarádem v Jeseníku kavárnu, z níž se rychle stalo místo, kde se scházeli básníci, hudebníci, rockeři… Po dvou letech jsem ale zjistil, že i práce hospodskýho vede k sebedestrukci. Dělal jsem psychologa ještě větším alkoholikům, než jsem byl já, vysedával a popíjel s nima. Pak moje bývalá žena odešla do Prahy a to mě konečně popíchlo, abych se taky pohnul. Vlastně to tak mám pořád v životě, že mi ženy určují osud. Kdyby to ona neudělala, dodneška tam sedím a hraju v kapele místního významu.

 
Největší úspěch zažívali Priessnitz právě prvních pět let po revoluci, ale pak jste se spolu s dalšími generačními kapelami, jako byly Prouza, Bratrstvo nebo Mercedes, najednou a rychle ztráceli ze scény. Čím to bylo?

Během těch prvních pár let se nasytil hlad posluchačů i hudebního trhu. Taky jsme tu naši muziku moc nerozvíjeli, prostě jsme do toho řezali furt stejně, neměli jsme za sebou britskou tradici kytarových kapel. Rádia taky pomalu začínala mít strach z poslechovosti a přestala hrát divnější hudbu. Další roli v tom sehrál nástup taneční scény, zatímco koncerty rockových kapel trvaly dvě hodiny, mejdan taneční scény trval i dva dny. V tu dobu třeba vůbec nebylo jasný, jestli taneční hudba nezvítězí na celý čáře a kytarový kapely už se nevrátí.

 
Není to i tím, že ty zmíněné kapely neměly trpělivost a touhu udělat třetí desku se stejným nasazením? Že se prostě inspiračně vyčerpaly?

To si nemyslím. Velkou roli v tom opravdu sehrál ten nástup taneční scény. A když se navíc zavřelo pár zásadních klubů, jako byl Bunkr nebo Belmondo, na koncerty chodilo čím dál míň lidí. To by nevydržel nikdo. A taky jsme pořád byli hodně sebedestruktivní. Pro nás vlastně existovaly jenom tři cesty, jak z toho ven – rozpadnout se, hrát si někde v garáži nebo v klubu pro pár lidí, nebo se transformovat v popovou kapelu jako Lucie nebo Chinaski. Což jsme sice zkoušeli, ale neměli jsme na to chuť ani buňky. Možná jsme ale prostě byli slabá generace.

 

Vy jste nakonec jako jediní vydrželi a díky Nebelovi jste zase v kurzu. Jak se vám to povedlo?

Především proto, že jsme se všichni odstěhovali z Jeseníka a stali jsme se sobě vzácnými.

 

Jsou tam hory temný

Jaké byly začátky v Praze?

Začínal jsem od nuly. Byl jsem bez práce, neměl jsem tu do čeho píchnout, přitom jsem musel platit nájem, starat se o rodinu… Tak jsem šel pracovat jako dělník do jedný stavební firmy. Opravoval jsem byty a tak.

 
Jak jste takovou radikální změnu nesl?

Těžce. Celý den jsem makal, večer jsem přišel domů zaprášený, utahaný, už jsem měl sílu jenom se posadit do křesla a koukat na televizi. Věděl jsem, že s tím musím něco udělat, ale nevěděl jsem co. Tenkrát jsem začal malovat. Já jsem hodně vášnivě kreslil do patnácti let na lidové škole umění v Jeseníku, vždycky jsem se tím chtěl živit, ale v patnácti přišel punk a první kapely. Až do čtyřiatřiceti let jsem proto na kreslení nesáhl.

 
Kdy se to obrátilo?

Nahrávali jsme zrovna desku – Seanci – a potřebovali jsme ušetřit. Tak jsem navrhl i obal. To byl můj první komiksový pokus. Při natáčení klipu k písničce Ave Maria jsem pak potkal kamaráda z reklamky a ten mi navrhl, ať zkusím malovat storyboardy. Jako první zakázku jsem kreslil flašky od kokakoly jedoucí po pásu.

Ta hlavní motivace ale přišla až po tom, co jsem si přečetl komiks Flood od Erika Drookera – bezeslovný komiks, černobílý linoryty. Najednou mi došlo, že nemusím dělat reklamní storyboardy nebo Rychlý šípy, viděl jsem, že komiks může být plnohodnotný žánr, under­groundový, temný. Kecali jsme o tom s Járou Rudišem, kterého jsem znal jako hudebního novináře, ale když se mi dostala do ruky jeho kniha Nebe pod Berlínem, zjistil jsem, že se tam objevují přesně ty temný motivy ztracených duší, jež mě vždycky přitahovaly. Zeptal jsem se ho, jestli by do toho nechtěl jít se mnou, a on měl zrovna nápad udělat novelu o svém dědovi nádražákovi. Do toho jsem přidal, že se ale musí odehrávat u nás na Jesenicku, na Slezským Semmeringu, protože tam znám každou hospodu, každý kopec, jsou tam hory temný. Jára Rudiš tak přišel se zásadní postavou a já jsem přidal prostředí. Pak už bylo jednoduchý dodávat tam různý jesenický postavičky a jejich příběhy – Šokina nebo Němého.

 
Ti tedy skutečně existují?

Třeba Němý ano. Šlo o Poláka, který se v jednom blázinci schovával před policajty. Všichni se divili, proč nemluví. Pak si pro něj přišli, že někoho zabil. Ale to není důležitý, nám šlo prostě o to, že jsme z toho chtěli udělat takový sudetský magický román, kde nebude jasný, jestli je den nebo noc, co je realita a co je sen. Co nějak obsáhne tamní atmosféru. Proto ta černobílá kresba – ta kombinace je meditativní, něco jako jin a jang, pateticky řečeno.

 
Vaše tvorba byla vždy spjatá s jesenickým regionem, dotýkáte se ho ale z různých úhlů. Zatímco s kapelou Priessnitz jste čerpal z mystické nálady lesů a dávných čarodějnických procesů, které se odehrály v Šumperku, Alois Nebel má civilní nádech a řeší nedávnou minulost. Co způsobilo tu změnu?

Priessnitz byli v první řadě okouzleni temnou gotickou hudbou a Jeseníky nám samy nabídly všechny potřebné ingredience: tady máte Kladivo na čarodějnice, tady máte duchy, tady máte psychotropní houbičky. Naservírujte to Pražákům a máte vyhráno. Přitom jsme nic z toho nekalkulovali, jen vzali, co jsme měli před očima, a trefili se do šťastný doby. Nebela hodně ovlivnilo psaní Járy Rudiše, proto to zasazení do blízkých časů. I tak ale ve vyprávění zůstali duchové z minulosti. Jen už jsme nechtěli, aby to byl mysteriózní příběh, měl být ušmudlaný, věnovaný generaci našich rodičů.

 
Právě – proč jste si vybrali příběhy vašich otců a jejich generace? Proč jste nechtěli vyprávět o svojí zkušenosti?

Mě jejich příběhy fascinujou, jsou to takoví hrdinové bez hrdinství. Mají v sobě něco silnýho, ale na povrchu je to takový špinavý, osahaný, ušmudlaný. My jsme jenom občas něco vyvedli, vyhýbali jsme se vojně, hráli v kapele…

 
Co je na generaci vašich otců hrdinsky nehrdinského, co tím myslíte?

Že to dokázali přežít, neuchlastali se a ještě dokázali vychovat děti. Kdybych já měl strávit celý život v komunismu, tak to nepřežiju, byl bych desetkrát rozvedený, několikrát léčený. Moje generace se buď cynicky ke komunistům přidala, nebo se snažila někam utéct – na statek, do nádražek – a tam je to stejně dohnalo. Mýho tátu, kluka z velmi chudých poměrů, možná v padesátých letech nadchlo, že má najednou sprchu a motorku, ale brzy komunisty prokouknul a nakonec si ustál svoje. I mě ve všem podporoval. Když po mně třeba ve škole chtěli, abych se jako jediný dlouhovlasý ostříhal, tak se za mě postavil. Řekl: „Když se nechce dát stříhat, tak se stříhat nebude.“ On není hrdina, který by vzdoroval režimu, to on nedokázal. Ale zároveň zvládl v těch podmínkách žít slušným životem a vychovat dvě děti.

 

Mezírky v příbězích

Film o Aloisi Nebelovi vznikal pět let, z toho dva roky se kreslil. Jak jste vydržel tu v podstatě kancelářskou práci, ke které je potřeba notná dávka trpělivosti?

Ze začátku to nebyla kancelářská práce, naopak bylo to velký dobrodružství. Upravovali jsme scénář, s kameramanem Janem Basetem Střítežským jsme jezdili hledat místa, kde by se dalo točit. Pak jsme zase vybírali kostýmy, které by se dobře kreslily, hledal jsem vhodný výtvarný styl, aby si to zachovalo výraz původního komiksu, ale scény i tváře byly rozpoznatelnější. Naštěstí jsem na to kápnul hned na začátku. Namaloval jsem vzory pro animátory, ale pak přišlo rozčarování – myslel jsem, že je budu jenom kibicovat, jemně opravovat a odbíhat na kafíčka. Přitom jsem musel kreslit tři až čtyři takzvaný previzy – vystřižená okýnka podle scén – denně. Bylo to potřeba právě pro to udržení jednotnýho stylu. Kreslil jsem celý týden, soboty a neděle, abych měl před tou hladovou zvěří animátorskou aspoň nějaký náskok.

 
Část filmu se animovala v německých studiích. Byl v německém přístupu k práci velký rozdíl?

Platí, že Němci jsou pintlich, ti vám dodají mercedes. Jenže jim to dlouho trvá. Češi sice dělají embéčka, ale zase jich za krátký čas udělají hodně a pořád kvalitně, což jsme potřebovali. Kdybychom to dělali s Němci, tak to děláme ještě teď a film stojí pětkrát tolik. Proto jsme jim dali detailnější věci, třeba postavu Květy malovali nebo poválečný odsuny, aby trefili ty německý tváře, a tak.

 
Jak se vám podařilo získat na film tolik peněz?

Osmdesát milionů není hodně peněz, v Německu by to stálo víc.

 
Na české poměry je to velmi hodně.

Asi bylo dobrý chodit připravený. Měli jsme připravený vizualizace a fotky. Když už jsme třeba věděli, že v hlavní roli bude hrát Miroslav Krobot, tak jsem připravil první kresby, aby bylo vidět, jak to bude vypadat. Největší zásluhu na tom ale měl asi filmový test, na kterém už se vyjevilo, jestli ta rotoskopická metoda, při níž se hraný film přeanimuje, bude fungovat. To myslím, že lidi z Fondu na podporu české kinematografie přesvědčilo, že to není marná cesta.

 
Před pár dny jste se vrátili z filmového festivalu v Benátkách a v Torontu, kde byl Alois Nebel nominován do hlavní soutěže. Jak tamní diváci vnímali ta ryze středoevropská témata – Sudety, poválečný odsun, přítomnost ruské armády, listopad…

To možná bude trochu problém, protože v různých internetových chatech lidi reagovali tak, že ne všemu rozuměli. Možná by pomohlo zanést v úvodu do titulků aspoň nějaký rámcový informace o tom, kdy se to odehrává a jaký to má historický kontext. Vychází to z toho, že jsme se už na začátku rozhodli, že postava Aloise Nebela nebude mít vnitřní hlas, který by mohl pomoct v pochopení jednotlivých scén. Když jsme ale viděli Miroslava Krobota, jak hraje, jak je výrazný, zdálo se nám to zbytečný. Nebo jsme se i báli, že by to filmu ublížilo, že by ta jeho postava ztratila tajemno. Možná jsme se tedy ztratili trochu na jasný srozumitelnosti, ale zase jsme získali na atmosféričnosti. A já to tak mám i radši. Mě vždycky zajímá víc dojem z nějakýho místa než konkrétní příběh.

 
Proč? V čem je to lepší?

Víc to zapojuje fantazii a intuici. To asi zase souvisí s tím Jeseníkem – když jsem třeba našel zbořený kostel a nic jsem o něm nevěděl, tak mě to provokovalo víc, než když jsem si později zjistil, jaký kněz tam sloužil, jak se jmenoval a jak to s ním po válce dopadlo. Najednou už to bylo příliš konkrétní, nebylo co si domýšlet. Možná tím to je – nedořečeností toho kraje. Atmosféra je lepší emoce v tom smyslu, že když se jí nechám pohltit, uvidím svým způsobem víc. To mám rád i na komiksovým vyprávění – to je taky nedořečený, nejvíc se dozvídám v tý mezeře mezi obrázky. A to mě hlavně zajímá – ty mezírky v příbězích.

 

55B_cudlin_R40_2011_s.jpg
55B_cudlin_R40_2011_s.jpg

Jaromír Švejdík (48)

Hudebník a kreslíř. Ještě v osmdesátých letech založil punkovou kapelu Chlapi z práce, která se později přeměnila v goticky náladové Priessnitz a hraje do dnešních dnů. Poslední album Stereo vyšlo v roce 2006. Mezi jeho další hudební projekty patří skupina Umakart, v níž hraje společně s Janem P. Muchowem a Dušanem Neuwerthem. Je také kreslířem a spoluautorem komiksové trilogie Alois Nebel, jejíž filmová adaptace vstoupila do kin na podzim tohoto roku.   

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte