A Čuri je nesmrtelná žena-liška, pohybující se po Moskvě v těle svůdné lolitky. Jako luxusní prostitutka hypnotizuje klienty magickým ohonem, jímž dokáže v mysli bezocasých opic – jak říká lidem – vyvolat halucinace jejich nejtajnějších sexuálních přání. Alexandr Šedý je frustrovaný vlkodlak s předpotopními názory, civilním povoláním generálplukovník FSB, který se v hierarchii tajné služby vyšplhal tak vysoko proto, že jeho zvířecí vytí hraje důležitou roli v pohanském rituálu provozovaném při dobývání ropy.
Jejich osudy se potkávají ve fantazmagorické love story Svatá kniha vlkodlaka ruského spisovatele Viktora Pelevina a jak už je ze zápletky zřejmé, autor tu míchá mýty různých kultur se současnými ruskými reáliemi, pohádkové archetypy s produkty pop-kultury. Meandrovité vyprávění o pátrání po legendami opředeném nadvlkodlakovi narušuje anekdotami, filozofickými vsuvkami, lingvistickými hříčkami i pamfletickými pasážemi. Ruské elity například rozděluje na dvě větve: „Strážci orálky“ neboli „chuj sosajeti“ (od high society) jsou lidé velkého byznysu, kteří se vtírají do přízně mocným. Ti je totiž mohou kdykoli zničit, protože podnikání je v Rusku nerozlišitelné od zlodějny. „Aparát“ (od upper rat) je pak společenská vrstva tyjící z úplatků první skupiny.
Pelevin se ústy A Čuri trefuje do domýšlivých agentů FSB, neoliberálních intelektuálů i machismu ruských mužů obecně, ale společenská satira není jeho primárním cílem. S podobně populárním Vladimirem Sorokinem ho pojí smysl pro grotesknost a bizarní nápady, ale například Sorokinova dystopie Den opričníka je mnohem nesmlouvavější kritikou současného ruského režimu. I když Pelevin v mnoha jasnozřivých detailech zachycuje ducha doby, díky skeptickým komentářům čarodějné lišky, která v Rusku zažila několik turbulentních století a jen tak něco ji nepřekvapí, drží si od přítomnosti jistý distanc.
Pelevin tak podobně jako v předchozích knihách zkoumá možnosti osobního života a jeho proměny. Jako východisko svým postavám nabízí buddhistický pohled na svět a vede je k osvícení. I ve čtenářích by chtěl skrze čtivý styl alespoň nahlodat materialistický světonázor. Pro pojem vlkodlak používá termín „oborotěň“, volně přeloženo „ten, který se proměňuje“. A téma osobní proměny a práce na sobě ho vzrušuje přinejmenším stejně jako popis transformace společenské. Obojí se mu daří postihnout díky úderným bonmotům, nápaditým metaforám a smyslu pro ironickou zkratku.
Viktor Pelevin: Svatá kniha vlkodlaka
Přeložil Ondřej Mrázek, Plus, 392 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.
