Digitální revoluce prý mění úplně všechno. Z občanů (citizens) se proměňujeme v „síťčany“ (netizens); z obyvatel zeměkoule v obyvatele kyberprostoru. Zákonitě se mění i náš vztah ke čtení. Mluvilo-li se dříve, tj. než digitální revoluce začala, o nadbytku tištěného slova, tedy aspoň v západní a severní civilizaci, dnes lze hovořit o hyperinflaci. A bereme-li čtení i jako součást mediální kultury, tak vězme, že od počátku 80. let do konce prvního desetiletí 21. století vzrostl vysílací čas v českých médiích takto: u televize šedesátkrát, u rozhlasu dvacetkrát; u novin a časopisů se počet titulů zvýšil sedmkrát, u knih čtyřikrát. K tomu od druhé poloviny 90. let připočítejme internet, u něhož Češi tráví průměrně o něco méně minut než u televize a asi dvakrát více než s knížkou. Přesto není úplně od věci prověřit závrať této chvíle pohledem zpět, do historie. Třeba se tak dozvíme, že podobnými závratěmi jsme už kdysi prošli.
Třetí revoluce
Digitální revoluce je třetí velkou kulturní revolucí. Těmi předchozími byly vynalezení písma v době 6000–5700 př. n. l. (Mezopotámie) a vynález knihtisku v polovině 15. století. Jde o tři velké civilizační zlomy. První z nich vystavil orální kultuře silnou alternativu a posléze díky němu se tato alternativa stala hegemonem, aniž to však znamenalo, že orální kultura zanikla. Neplatí ani to, že čím více bylo kultury písemné, tím méně bylo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
