Fotografie na obalu knihy Moje Evropa je symbolická. Černobílá hranice táhnoucí se mezi strništěm a zoranou částí pole k šedivému obzoru upozorňuje na dvě tváře té samé krajiny, jakoby zakleté, ponořené do ospalosti. Kniha ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče a polského prozaika Andrzeje Stasiuka se totiž týká střední Evropy. Regionu zmítaného dějinnými zvraty, které ho krutě poznamenaly a na dlouho izolovaly. Stasiuk oblast vymezuje osobně, jednoduchým zabodnutím kružítka do místa svého bydliště, vesnice Wołowce v Nízkých Beskydech, a opsáním kruhu o poloměru dělícím jeho horský dům od rodné Varšavy. Čára prochází přes Brest, Černovice, Kluž-Napocu, Arad, Segedín, Budapešť, Žilinu, Katovice a Čenstochovou. „Není tu Německo, ale ani Rusko – což přijímám s jistým údivem, ale také s jemnou atavistickou úlevou.“
Pro Andruchovyče je střední Evropa naopak určená právě těmito protipóly. „Přebývání mezi Rusy a Němci – dějinný osud střední Evropy. Středoevropský strach historicky kolísá mezi dvěma obavami: Němci jdou, Rusové jdou. Středoevropská smrt – je smrt vězeňská nebo táborová, navíc kolektivní. Massenmord, začistka. Středoevropská cesta – to je útěk. Ale před čím a kam? Před Rusy k Němcům? Nebo od Němců k Rusům? Dobře, že pro tyhle případy je na světě Amerika.“
Takto definované pole svého zájmu oba spisovatelé…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
