Jsou klíčová historická témata, na kterých se Češi mezi sebou zřejmě nikdy neshodnou. Patří k nim i příběh odbojové skupiny bratří Mašínů. Spor o cosi jako jejich odkaz je přitom vážnější, než se na první pohled zdá.

To se ukazuje i teď, krátce po smrti člena skupiny Milana Paumera. Několik obdivně pochvalných textů o „hrdinovi, který bojoval proti komunistům“ totiž vyprovokovalo oponenty, aby nám připomněli, že ten příběh je třeba vyprávět úplně jinak. Podle Petra Zídka z Lidových novin Mašínové použili špatné prostředky boje, takže „výnosy jejich odbojové činnosti ani zdaleka neodpovídají nákladům“. Tomáš Zahradníček z MF Dnes pak míní, že Mašínové a spol. úplně selhali: „Nevidím za nimi jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jim připletli do cesty.“


To jsou silná slova, navíc spor je obecnější. Zídkovi a Zahradníčkovi vadí už pouhá chvála, třeba jen pojatá coby pieta. „Cítím potřebu protestovat,“ uvádí Tomáš Zahradníček svůj text. Petru Zídkovi vadí, že nekrology Paumera nevyužili jejich autoři ke „kritické reflexi“.

Jistě, kritiky není nikdy dost, ve chvále Mašínů se ale také zrovna netopíme – alespoň soudě podle společenského diskurzu. V průzkumech většina Čechů kýve na názor, že Mašínové byli vrazi. O vážných pochybách nad jejich činy si můžeme číst i v těch nejvstřícnějších životopisech. Kritický pohled na Mašíny dominuje v Česku natolik, že dodnes nedostali žádné vyznamenání, a dokonce odmítají do Česka přijet. Protestovat v takové atmosféře proti nedostatku kritičnosti zavání potřebou menšinový, k Mašínům jednoznačně vstřícný názor z veřejného prostoru úplně vytlačit a opanovat jej celý názorem svým, tím správně „kritickým“. Jenže to nemůže být jen tak zadarmo, k tomu je potřeba odpovědět na několik důležitých otázek.

 

Hodnota

Bratři Mašínové kolem sebe shromáždili skupinu mladíků, kteří se nechtěli pasivně dívat na to, jak si bolševici přivlastňují tento stát a likvidují každého, kdo jim v tom může překážet. V uzavřené, totalitně ovládané společnosti, kde bylo prakticky nemožné jít se s někým radit, koordinovat postup, mít přehled o aktivitách ostatních apod., se rozhodli vytvořit ozbrojenou skupinu a spolu s dalšími, jejichž vznik předpokládali, bojovat proti komunistickému režimu.

K tomu účelu si začali obstarávat zbraně, výbušniny a peníze na organizaci bojového zázemí a přitom „cvičně“ podnikali sabotážní akce typu zapalování stohů na venkově, který se tehdy komunisti teprve snažili ovládnout. Při tom Mašínové zabili tři lidi – dva uniformované policisty při pokusu získat zbraně a jednoho pokladníka při potyčce, kdy se snažil zabránit Mašínům vzít mu peníze. Po dvou letech došla skupina k názoru, že bude lepší utéci do Západního Berlína a přidat se k americké armádě, o níž věřili, že vyhlásí komunistům válku stejně jako předtím nacistům.

K této krátké rekapitulaci ještě dodejme, co Mašínové tehdy nevěděli: v Česku šlo o ojedinělý pokus o alespoň trochu plánovaný ozbrojený odboj proti komunistům. Právě tato skutečnost vede řadu lidí k tomu, že považují Mašíny a spol. za hrdiny, které by měl stát jako hrdiny ocenit.

Kritici Mašínů namítají, že několik zapálených seníků není žádné hrdinství a že vzhledem k nákladům (smrt tří lidí) se jejich odboj „nevyplatil“. Jak se ale dalo vlastně na začátku komunistické krutovlády v Česku měřit, co se „vyplatí“? Jaká na to existovala měřítka? Zahradníček chválí intelektuální přístup „bratří Medků a Havlů“. Jak se ale dalo na začátku 50. let zjistit, že malováním obrazů a psaním básní se dá protrpět do půlky 60. let, kdy přece jen začnou všechny ty ledy tát? Mašínové, Paumer, Švéda, Janata a Novák byli tehdy ve svém dilematu sami, nebyli v dosahu žádné Lidové noviny, kde by jim Petr Zídek poradil, co se vyplatí. Těžko se tedy mohli chovat jinak než podle svého instinktu, výchovy, rodinné tradice, událostí kolem, naturelu. Z toho všeho vyhodnotili, že se jim vyplatí jít za správnou věc (a o tom snad debata není) do střetu s obrovskou přesilou, projevit odvahu. Tomu se běžně říká hrdinství, které je při tvorbě historického povědomí národa hodnotou samo o sobě, bez ohledu na jeho „výnosy“, které lze kalkulovat teprve s odstupem času.

 

Má to smysl?

Radši než se vysmívat zapalování stohů, byť stohů v roce 1951, kdy při tom šlo o život, je na místě vyjasnit si některé otázky: Má smysl třeba i bojovat za svobodu? Pokud ano, jak tvrdě? Mohou se při tom zabíjet lidi, kteří totalitní režim brání se zbraní v ruce? A když ne, platí otázka číslo jedna?

Pokud uvěříme, že listopad ’89 přinesl Česku cosi jako odkaz, pak jeden z hlavních patrně zní právě tak, že bojovat proti totalitě má smysl. A to nejen v její poměrně rozbředlé podobě krátce před finále, ale i v jejím divokém zárodku, kdy šlo skutečně o život. Přitom formu „boje“ si každý volí sám podle toho, co unese. Někdo může psát básně, někdo vezme do ruky zbraň a těžko říkat, co z toho má větší smysl. Ostatně ten se neurčuje žádným konsenzem ve veřejné debatě, to si určuje pro svůj život každý sám. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2277

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte