Moje babička, matka mé matky, se jmenovala Anděla. Narodila se v roce 1917. Měla deset dětí. Osm synů a dvě dcery. Uznávala jediného prezidenta a tím byl Klement Gottwald. Tvrdila, že on byl jediným prezidentem, který ocenil její mateřský přínos republice a dal jí vyznamenání. Za syny. Co je na tom pravdy, nevím. Po její smrti buď někdo vyznamenání ukradl, nebo jí ho Gottwald nedal, nebo si celou historku prostě vymyslela. Proč? Co ji k tomu vedlo? To se nikdy nedozvím.
Babička si vážila svých synů a vnuků. Dcery a vnučky měla jistě taky ráda, ale ne tak jako syny, vnuky a pravnuky. Mít syna prostě bylo v jejích očích něčím neskonale větším než mít dceru.
Babička milovala Staré pověsti české, Erbenovu Kytici, Němcové Babičku, staré české balady a pohádky. Uměla je zpaměti. Své syny pojmenovala podle princů z českých pohádek. Když nám, vnoučatům, vyprávěla pohádky, nikdy nezapomněla poznamenat u toho kterého prince, že právě podle něj pojmenovala například strýce Miroslava a že strejda Miroslav se nejen svým jménem, ale i svými činy velmi podobá právě princi Miroslavovi. Nic z toho nebyla pravda, ale babička se rozhodla tomu věřit.
Babička prožila celý život na Moravě. Pěstovala v malém vinohradu víno, měla švestkový sad a pálila slivovici. Tajně, samozřejmě. Jako většina lidí. Nikdy jsem ovšem neviděla, že by ji pila. Takže ji museli vypít Miroslav, Jan, Jaroslav, František…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
