Vyznání

Když se občas dozvím, že jsem dřevo, právem to nechápu jako lichotku. A přitom neznám vedle koní, kočkovitých šelem, dlouhonohých dívčích stvoření, ale třeba i schopností empatie a odpouštění nic ušlechtilejšího než dřevo, stromy. A teď vás určitě pobavím: kdyby totiž bylo úplně po mém, kdybych si směl vybrat ve shodě se svým srdcem i duší, byl bych teď nejspíš někde v Popůvkách nebo Jamolicích, Rokytné nebo v Hostěradicích stolařem a truhlářem, tedy tím, kdo dělá fortelné almary, ale i lidovými motivy zdobené komody a celé kuchyňské linky, ale taky třeba na objednávku restituentů zámecké knihovny a repliky historického nábytku anebo zas na objednávku pozůstalých krásné truhly pro nebožtíky a nebožtice. Ale hned vám taky prozradím, že když jsem se v sedmdesátých letech živil manuálkou, neměl jsem ani tu nejmenší šanci dosáhnout na stolařinu. Nu právě proto, že jsem to dřevo.

A tak se aspoň v mých románech stále znova a znova objevují truhlářské dílny a stolaři zamoučení od pilin, jako by teď právě přebrodili rozvodněnou pilinovou řeku. A samozřejmě taky celá stáda stromů, ořechy, buky, duby, jasany, modříny, platany… A když se někde posadím a zadřu si přitom třísku někam, tak to považuju za přátelský pozdrav od svých milovaných stromů. Mým ročním kalendářem je nádherná kaštanová alej, která se každý měsíc zázračně proměňuje. Například teď, když to píšu, hoří tam v korunách kaštanové svíce.…