Další z kapsáře brněnských pověstí:
Teprve až po sametovém převratu se odvážil Bedřich Ch. ze Šmejkalovy ulice v Brně-Žabovřeskách svěřit svým spoluobčanům, že objevil pátou světovou stranu. Je prý zcela nezávislá na západu a východu, severu a jihu, takže cesta tam vede docela jinudy a moře tam obklopuje šestý kontinent, jen o něco menší než Austrálie. Bedřich si připadal tak trochu jako Marco Polo, Sven Hedin anebo i Gulliver, a protože byl naštěstí učitelem, měl každý rok k dispozici dva měsíce na geografické, zoologické, botanické, etnografické, i politologické průzkumy nového kontinentu zvaného Bamby. A postupně se sžíval s jeho obyvateli, což byli rázovití Modráčci, dočista modří lidé, jen s bílými ušními boltci. A jsou nejen modří, ale i moudří – vyprávěl nadšeně Bedřich –, neznají tudíž žádné nešvary, zato prosluli jako fanatičtí svářeči, svaří, na co padnou. Do manželského stavu vstupují pak Modráčci v pěticích, vždy tři ženy a dva muži, a nebožtíci se tam nepohřbívají vleže, ale vždy vestoje, za zvuků bubnů se spouštějí do úzkých vertikálních štol. Bedřich si hbitě osvojil základy jejich jazyka, jakýsi Basic Huf, ale hodně dlouho se rozpakoval přijmout jejich náboženskou víru v posvátný střevní metabolismus, který i ty jejich nejprostší a nejsprostší latríny proměňuje ve svatostánky. Modráčci se obstojně živí tlučením špačků, to je řemeslo, kterému se Bedřich hravě přiučil, a našel zalíbení dokonce i v jejich…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
