Jak a proč se stát otužilcem
Je to skutečně nevídaný pohled. Mezi zmrzlými kalužemi a zbytky sněhu po cestě rozvážně kráčí menší šlachovitý muž oblečený jen do modrých plavek a s modrou čepičkou na hlavě. Z náhodných chodců zachumlaných v teplých bundách se tvoří překvapený hlouček a jsou slyšet i první reakce. „Nějaký mimozemšťan, ne?“ říká starší paní v kožíšku s jezevčíkem na vodítku. „Když tohle vidím, dělá se mi úplně špatně,“ připojuje se muž v červeném kulichu. Svlečený občan mezitím schází po břehu k řece a pak se bez váhání s gustem gurmána vnoří do skelné ledové vody.
Do vody s operním pěvcem
Jsme v Praze-Braníku, je jedenatřicátého prosince a ve vltavských vlnách právě na počest končícího roku pomalými tempy plave vystudovaný matematik a majitel počítačové firmy
Vladimír Komárek
. Je mu jedenapadesát let a už dvaatřicátým rokem se věnuje ne tak úplně běžné zálibě – otužování.
Podobných nadšenců, kteří jsou stejně jako on ochotní si za třeskutých mrazů odskočit jen tak zaplavat, jsou ale v Čechách desítky. Zakládají se celé kluby, pořádají dokonce i soutěže a kdo by neznal hromadné povánoční televizní koupání u Národního divadla: otužování je – alespoň podle otužilců – nejen skvělá prevence proti nemocem posilující imunitní systém…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
