Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Komentáře

Pokušení

Na letošním Berlinale vzbudil pozornost tříhodinový kanadský film Obklíčení aneb demokracie lapená do sítě neoliberalismu.

Na letošním Berlinale vzbudil pozornost tříhodinový kanadský film Obklíčení aneb demokracie lapená do sítě neoliberalismu. Vznikal dvanáct let. Jeho autor Richard Brouillette chtěl původně kritizovat systém, který vzdělává manažery jen jako jednostranné stroje na hromadění peněz. Místo toho vznikl esej o kořenech a důsledcích neoliberalistické ideologie, jehož tvůrce dochází až na práh teorie spiknutí: neoliberálové dovedli svět k modernímu neokolonialismu. Dnešní nekontrolovatelné finanční spekulace nemají s volným trhem nic společného a stahují globální ekonomiku ke dnu. Před třemi lety by ten film spíš vyhnal publikum ze sálu, ale teď působily výroky protagonistů mrazení v zádech: Jak to, že je donedávna nikdo nebral vážně?

Debata o neoliberalismu se vede v Německu jinak než u nás. Německo je sociální stát, kde i za pravicových vlád platí lidé s vyššími příjmy horentní daně, ale úroveň veřejných služeb přesto klesá. Ještě nedávno to stejně jako u nás vyvolávalo snahu posunout společnost doprava a nechat lidi, aby o svých penězích rozhodovali sami. Jenže soukromé pojišťovny, telekomunikační firmy a další společnosti na volném trhu se dnes chovají ke klientům chaoticky a bezohledně a vymykají se kontrole.

V 90. letech publikoval mediální odborník Ignacio Ramonet esej s názvem Jediná myšlenka. Říká tam, že principy neoliberalistické ideologie sice prosákly celý svobodný svět, ale nikoli proto, že by byly samozřejmé, ale protože je už šedesát let trvale a na správných místech opakují ekonomové sdružení v neoliberalistických think tancích podporovaných hlavně bankami a korporacemi. V roce 1995 Ramonetovy názory působily jako výkřik neostalinismu. Stejně jako jeho závěry: Společnost, kde moc mamutích firem převyšuje moc vlád a parlamentů, přestává být demokratická. Směřuje k nastolení predátorských pravidel, za jejichž tvorbu a dodržování navíc nikdo není osobně odpovědný.

Je to možná pravda, ale kudy z toho ven? Některá nemoc musí propuknout, abychom ji dokázali diagnostikovat. Neoliberalismus selhává. Ale pro Česko je dnes myšlenka na návrat do náruče státu nebezpečná. Máme jinou zkušenost než západní svět. Nikdo si tam neumí doopravdy představit demoralizaci společnosti, kde stát „znárodnil“ majetek i soukromou iniciativu jednotlivců. Evropské země za bývalou železnou oponou mají zkušenost, o které Západ nikdy nechtěl nahlas slyšet – ke škodě nás všech. Proto bychom měli v Evropě nahlas opakovat: Neoliberalismus možná končí. Ale co uděláme, až skončí i krize? Jaký máme koncept?

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte