27_R50_2009_n.jpg
27_R50_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Prodlužující se délka života staví čím dál víc lidí před velké dilema: zda zajistit nemohoucím rodičům péči jinde, nebo se o ně starat sám. „Není to veselé a už vůbec ne snadné, ale nelitujeme,“ říkají ti, kteří se rozhodli pro druhou možnost.

„Dobré ráno, tati, jak se ti dneska spalo?“ ptá se Helena Stašková, když jako obvykle v sedm ráno vchází do pokoje. Na odpověď nečeká, políbí ležícího starého muže na čelo a zkontroluje mu plenu. „Výborně, dneska není potřeba zabalit znovu,“ prohodí a bez zbytečných okolků dodává: „Pojď, pomoz mi dostat tě na vozík, jde se snídat.“

Takovéhle ráno se v rodinném domku na brněnském Králově Poli odehrálo zhruba už patnáctsetkrát. Vystudovaná agronomka Helena Stašková (57) se tu stará s manželem o svého otce Františka, kterému bude zanedlouho devadesát let. Vše začalo před čtyřmi lety, kdy stařecká demence postoupila natolik, že před jeho dcerou stály dvě možnosti: buď hledat pro otce místo v domově se soustavnou péčí, nebo ji zajistit ve svém domově sama. Rozhodla se pro to druhé. „Dřív nebo později – nejspíš by záleželo na naší ochotě uplácet – bychom pro tátu místo našli,“ zasměje se sarkasticky paní Helena. „Mohlo by to tam být hezké, personál vynikající, mohla bych ho vídat denně, o tom není pochyb. Ale jeho dcera jsem jednou já a jsem přesvědčená, že u nás mu je nejlíp,“ vysvětluje své rozhodnutí.

Zařadila se tím do rostoucí skupiny Čechů, kteří se rozhodli část svého života spojit s péčí o své staré nemohoucí rodiče. Jak postupně zjišťují, není to rozhodně snadný a pro mnohé ani příjemný úkol.

27_R50_2009_s.jpg
27_R50_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Denní a pak hned noční
Pro lepší představu zůstaňme ještě chvíli v domku rodiny Staškových. Po snídani a ranní hygieně se pan František usazuje v křesle, naproti němuž běží ztlumená televize. „Kdyby měl něco slyšet táta, my dva bychom neslyšeli nic,“ vysvětluje paní Helena s pousmáním. Půl hodiny přitom trvá pečlivé rovnání molitanových polštářů, na nichž pan František sedí, a především mazání kůže vyživujícím krémem. „Hlavně se vyhnout byť jenom počátkům proleženin,“ hrozí se paní Helena.

Křeslo starého pána je umístěné na dohled od kuchyňské linky, a tak zatímco Helena připravuje oběd a poklízí byt, může „rozprávět“, jak tomu sama říká. Nahlas, zřetelně a o všem – o počasí, o tom, co vyprávěla kamarádka včera v kavárně, kam přes den chodí, o rodinné dovolené v Jizerských horách v roce 1962. Když se nemusí starat o hrnce, sedí vedle Františka a nahlas čte – dopoledne detektivky, večer patří příběhům se sluhou Jeevesem.

Za celé dopoledne pronese pan František sotva pár slov. „Většinou nepoznám, jestli táta přesně ví, co mu říkám a co mu čtu. Ale je to vlastně jedno, vím, že mě slyší, a to je hlavní. Lepší než sedět v tichu.“ Pro navození maximální pohody a vyvolání vzpomínek slouží i vybavení Františkova pokoje: paní Helena sem s manželem přestěhovala z rodičovského bytu vše, co šlo. „Myslím, že ze začátku to pomohlo. Jestli to pomáhá i teď, jestli je tu tatínkovi pořád útulně, těžko říct. Ale i kdyby ne, nic se tím nezkazilo.“

Odpoledne je u Staškových vyhrazeno spánku a dvěma krátkým procházkám. Přes zaoblené prahy a betonovou rampu před hlavními dveřmi – oboje práce manžela-kutila – ortopedický vozík lehce přejede a paní Helena může s otcem párkrát objet blok nebo se usadit na zahrádce. Před večeří ještě provedou několik rehabilitačních cviků, následuje večeře, mytí a další četba Jeevese. „To už čtu jenom kvůli sobě, protože Wodehouse zbožňuju,“ směje se paní Helena. „Večer je tatínek stejně většinou unavený a jsem si jistá, že nevnímá nic a nikoho.“ Kolem desáté pan František na několik hodin usíná, pak se probouzí a chce, aby byla dcera opět s ním. „Rozpovídá-li se někdy, pak většinou v noci, kdy je odpočatý. Většinou toho ale moc nenamluví. Není to tak dávno, co jsme svedli i pár partiček prší. Třeba si ještě někdy zahrajeme,“ říká Helena se smutným pousmáním. Ví, že už se to nejspíš nepovede. Kolem páté František znovu usne, v sedm pak pro paní Helenu začíná stejný den nanovo.

Helenin otec začal potřebovat soustavnou pomoc v době, kdy překročila padesátku. S manželem se rozhodli vyjít jen z jeho podnikatelského příjmu, sama svoji práci opustila a zcela ji nahradila péčí o otce. Za otce pak požádala o příspěvek na péči. Úředníci uznali pana Františka za „těžce závislého“, což je podle zákona o sociálních službách třetí stupeň nemohoucnosti ze čtyř, a do rodinného rozpočtu tak měsíčně přibude 8 tisíc korun. „Nejspíš bychom se bez toho obešli. Ale jsem za to ráda, každá koruna je dobrá – nemá smysl zavírat před skutečností oči: manželovi se může kdykoli něco stát a co bych si tu s tátou sama a bez peněz počala?“ ptá se sama sebe Helena.

Vážně si nestěžuji
Nikdo přesně neví, kolik lidí dnes doma takto pečuje o své nemohoucí rodiče, podle jednoho z nedávných průzkumů jich může být dvacet tisíc. Přitom se stárnutím populace lze čekat, že tento počet bude růst.

Pro všechny potenciální kandidáty je klíčové, jak se vlastně v této roli co nejrychleji zorientovat. Zatímco na péči o dítě se každý těší a více či méně pečlivě se na ni připraví, péče o rodiče přichází náhle a zastihuje pečovatele nepřipravené. Nepřipravená je zatím ovšem i společnost jako celek. „Co bylo nejtěžší? Těžko říct. Těžké bylo ze začátku všechno,“ vzpomíná paní Helena. „Zpětně mě ale doslova štve, že jsem na všechno musela přijít sama a postupně. V nemocnici mi neporadili, náš lékař mi neporadil. Nechci, aby někdo dělal mou práci za mě, ale stačila by možnost promluvit s někým, kdo má stejné zkušenosti. Jde o maličkosti, drobné vychytávky, které vám ale ze začátku hrozně ulehčí život. Třeba jak naplánovat den a rozvrhnout síly, jak nejsnáze člověka obrátit na bok, jak se vyhnout těm věčným otlakům a proleženinám a tak.“

Ani z úředních míst se lidem jako Helena Stašková zatím nedostává pomoci. I pro ministerstvo práce a sociálních věcí je domácí péče o staré rodiče nový jev. Na otázku, zda se nějak na nový trend připravuje, posílá úřad odkaz na obecný strategický dokument plný frází, s jehož přijetím se navíc počítá až v řádu let. Respekt neobjevil ani žádnou nevládní organizaci, která by se poradenstvím v péči o staré rodiče zabývala.

Přesto ale nějaké informace sehnat lze. O propojení lidí pečujících o blízké se už několik let snaží v pražské vinohradské nemocnici. „Jde především o to, aby vše ve zdraví přežili hlavně samotní pečující,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová s tím, že jen vyrovnaný pečující dokáže svému blízkému poskytnout kvalitní pomoc. Pořádá proto pro své klienty několikrát do roka setkání, kde si účastníci sdělují své zkušenosti. „Hlavně si ale mohou uvědomit, že nejsou sami a izolovaní, ale že stejné problémy řeší i spousty dalších lidí,“ vysvětluje Tošnerová.

Vinohradská setkání pomáhá organizovat i Alena Valentová. Vystudovala ekonomii, kvůli nemoci je ale v invalidním důchodu. Svůj život doslova zasvětila péči o nemohoucí blízké. Šest let pečovala o ochrnutou matku, po smrti rodičů pomáhala přítelkyni s péčí o její matku, teď pomáhá bratrovi, starajícího se o manželku po mozkové mrtvici. Praktický život těch, kteří pečují o své blízké, zná jako málokdo.

„Vycházím jen z vlastních zkušeností, a je proto těžké zobecňovat. Nemůžu si ale pomoct: stáří je vnímáno jako něco nepatřičného, co je na obtíž, s čím nemá smysl ztrácet mnoho času, co si ani nezaslouží respekt,“ míní Alena Valentová. Podle ní se to projevuje třeba tím, že lékaři nepřekypují ochotou předepisovat nutné pomůcky (například hygienické nástavce na toaletu), neboť jsou pro pojišťovny drahé. Nebo že doktoři nejsou ke starým lidem dostatečně impatičtí. Nebo jak je složité a vlekoucí se získání státního příspěvku na péči (viz rámeček). Nebo že nabídka služeb v podobě osobní asistence je v Česku malá. Vzápětí se ovšem rozesměje. „Těch věcí, na které je možné si stěžovat, je hrozně moc. Ale zpětně si nestěžuji ani trochu. Přátelství a vzpomínky na čas, kdy jsem o maminku pečovala, pro mě hodně znamenají. Dělala jsem to vážně ráda a jistě bych to udělala znovu.“

Není to veselé
Představa, že celodenní dřina a nasazení je vždy vykoupena chvílemi mezigenerační sounáležitosti, je ovšem nejspíš mylná. Takové jsou třeba zkušenosti Miluše Wagnerové, příjemně ironické padesátnice z Prahy, která se tři roky stará o matku po úrazu. „Pochyby jsem neměla, byla jsem přesvědčená, že to všechno zvládnu hravě,“ vzpomíná na začátky. Nakonec to dopadlo trochu jinak: místo vyprávění a nového, bližšího vztahu s rodičem ji čekalo spíš sebezapření, že každé ráno má smysl znovu vstát z postele. „Mámu už to prostě nebaví. Nebaví ji nic. Bojím se, že ani žít. Kamarádi už jsou mrtví, sama nikam nedojde. Má pocit, že je tu přesčas,“ krčí rameny paní Miluše. „Když člověk nechce, je všechna snaha marná a probudit z letargie rezignovaného člověka je nadlidský úkol.“

Podobně jako další lidé v téhle situaci i paní Wagnerová přiznává, že takhle si prý svou péči nepředstavovala – neustálá snaha vzbudit maminčinu pozornost a dodat dnům trochu barvy je víc vysilující než samotná péče se všemi svými praktickými obtížemi. „Ale jsou i pěkné chvilky, ne že ne. Nejhezčí dárek loňských Vánoc bylo, když se matka sama nabídla, že mi pomůže s cukrovím,“ vzpomíná Miluše Wagnerová.

O smyslu svého každodenního konání ovšem nepochybuje. „Beru to jako svou povinnost a dluh, ale ne ve zlém. Prostě to tak je. Je to takový můj úkol, aby máma mohla dožit důstojně,“ přemítá Miluše Wagnerová. Svou práci pro matku nazývá mateřskou naruby se špatným koncem. „Je ale směšné tvářit se, že stáří není, jak mám z dneška pocit. Starat se o umírajícího člověka není moc veselé, ale to neznamená, že to není důležité.“

POZOR NA CITOVÝ DOPAD
V Česku může člověk závislý na cizí péči získat státní příspěvek od dvou do dvanácti tisíc korun. Klíčové pak je, v kolika bodech vyjmenovaných v zákoně (schopnost dojít si nakoupit, pečovat o své prádlo apod.) dostane označení „neschopen“. Pracovníci sociální správy přitom posuzují žádosti na základě lékařské dokumentace – posuzovaného člověka tedy vůbec nevidí. Rozhodování o penězích se tak odehrává v duchu byrokratických úkonů, trvajících i měsíce, během nichž dotčený člověk obvykle nemůže obíhat úřady a svoji žádost urgovat. Podle mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Štěpánky Filipové je ale anonymita lepší, neboť jejich úředníci tak nejsou vystaveni přímému sociálnímu a citovému vlivu. Dlouhé projednávací lhůty jsou podle ní způsobené nedostatkem posudkových lékařů.

Postupem času v Česku vznikají organizace, které nabízí profesionální asistenty, kteří umí nemohoucím lidem nakoupit, vyměnit jim plenu, vzít je ven. Ze zákona o sociálních službách je přitom cena této asistence regulovaná s maximem 100 korun za hodinu. „Reálná cena osobní asistence je někde kolem dvou set padesáti korun na hodinu,“ namítá Jiří Boháček z pražského občanského sdružení Hewer, které osobní asistenci zajišťuje. Stejně jako další podobné organizace jsou tak odkázáni na dotace. Dotační politika ovšem nemá pevná pravidla a peníze se poskytují z roku na rok, což neumožňuje dlouhodobě plánovat a najmout víc zaměstnanců.

Autor je spolupracovníkem Respektu.

Na téma prodlužující se délky života, stárnoucí populace, možností a způsobů podpory zestárlých rodičů a prarodičů, i mezigeneračního dialogu, můžete 10.12. od 11:00 diskutovat s geriatrem Zdeňkem Kalvachem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1289

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte