Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Glosa

Francouzská rýže

Generál de Gaulle kdysi prohlásil, že národy nemají přátele, ale jen své zájmy. Což sedí jako ušité i na politické strany. Proto je namístě se ptát, co přimělo nejsilnější francouzskou pravicovou stranu UMP, aby podepsala smlouvu o „lepším porozumění, poznávání a předávání zkušeností“ s Komunistickou stranou Číny. Stalo se minulý týden v Pekingu. Za partaj prezidenta Sarkozyho pakt připomínající slovy i duchem smlouvy mezi bratrskými státy někdejšího sovětského bloku signoval předseda Xavier Bertrand.

O čínských komunistech si můžeme myslet cokoli, ale určitě se shodneme, že obraz i mezinárodní rétorika jejich představitelů je nahony vzdálená zkušenosti s komunisty československého či sovětského typu. Pragmatici sportovního vzhledu v bezvadných oblecích, kteří řídí dynamicky se rozvíjející ekonomiku, jaksi neodpovídají starým a vůči všemu novému nenávistným generálním tajemníkům. A přesto tyto odlišně vypadající reprezentanty vlády jedné strany něco podstatného spojuje. Vůle autoritativně ovládat společnost. Vůle, která zákonitě vede k nedodržování lidských práv, ke krvi na vlastních rukou. Vyjmenovávat hříchy čínských komunistů by bylo nošením dříví do lesa. V tomto směru stačí zmínit jediné slovo: Tibet.

Proto je paradoxem, že tradiční pravicová strana, jejíž demokratická platforma otevřela mimo jiné prostor ke vzniku francouzských výborů za svobodný Tibet, podepíše smlouvu s okupanty této země. Hasí se tím ještě dozvuky loňské aféry s olympijským ohněm v Paříži, anebo přijetí dalajlamy prezidentem Sarkozym? Podobné úlitby Číně po rádoby kritickém gestu vůči její politice přece většina zemí velice rychle provádí dalším prohloubením ekonomické spolupráce, jak se stále hlubší závislosti na asijské velmoci říká. Ve francouzském případě to už asi nestačí a Číňanům je nutné nadbíhat i jinak.

O dvacátém století se tvrdí, že to bylo století střetu idejí, kde proti snahám o totalitní pojetí moci stály zásady, principy a morální pohnutky vycházející z koncepce demokracie, svobody. To jednadvacáté se naopak víc a víc podobá vzývání zlatého telete ekonomického růstu za každou cenu. I proto začínají padat dosud nepřekročitelné zábrany, vznikat nové situace. Jak taky vnímat demokratickou stranu, která se bez větších problémů promění v tak zásadní otázce v nástroj vládní politiky. Stranickou disciplínu přece nelze vyžadovat ve všem. Anebo je pojetí moci mezi současnými vládci Číny a Francie tak blízké? Uzavření smlouvy by tomu napovídalo.

Aktuální glosy na www.respekt.cz/glosy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 45/2009 pod titulkem Francouzská rýže