Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Ve hvězdách

Boj s červem

64_R41_glass_toothpaste_193_n.jpg
64_R41_glass_toothpaste_193_n.jpg • Autor: Respekt

aneb O vynálezu přísady do zubní pasty, která lidstvu zachránila chrup

Steny a prudké oddechování, pronikavě kvílící vrtačka, kleště, všelijaká páčidla a nepříjemně pronikavá bolest… Ještě před sto lety lidé neměli příliš mnoho možností, jak pečovat o svůj chrup způsobem, který by je ochránil před bolestivým martyriem v zubařském křesle. První výrazný posun přišel až v roce 1873, kdy různé bělicí prášky vystřídala zubní pasta vyrobená z peroxidu vodíku a zažívací sody. Mimochodem už tehdy nesla zvučnou značku Colgate. Ke stomatologické revoluci bylo nakročeno.

64_R41_glass_toothpaste_193_s.jpg
64_R41_glass_toothpaste_193_s.jpg • Autor: Respekt
Pařížské vnuknutí
Jako inspirace pro objev zubní pasty posloužila v druhé polovině 19. století tehdy nová moderní pomůcka všech malířů – barva v plechové tubě. Do té doby se užívaly především hliněné mističky, které se plnily práškem, do něhož se jako příměs přidávalo mentolové, skořicové, zázvorové či anýzové aroma, pro osvěžení dechu.

Když pak jedno léto padesátých let 19. století anglický student Lucius Tracy Sheffield trávil prázdniny v Paříži, zaujal ho umělec, který začal z tuby na paletu vymačkávat barvu. A tak poradil svému otci, zubnímu lékaři, aby zkusil z prášku vyrobit pastu, která půjde užívat podobně příjemným způsobem. Ten pak tubu navíc opatřil kličkou, jejímž postupným otáčením se pasta snadněji vymačkávala. Problém byl ale v tom, že i tak nebyl ochranný účinek pasty dost účinný a zubní kaz stále trápil lidstvo podobně jako na počátku věků, kdy pečovalo o chrup o dost primitivnějším způsobem.

Před pěti tisíci lety si třeba staří Egypťané drhli ústní dutinu směsí popela, vaječných skořápek a brusné pemzy. Staří Římané zase k bělení zubů používali lidskou moč nebo sůl, pepř, květy kosatce a mátové lístky. Peršané pro změnu experimentovali s práškem z drcených parohů a pálených hlemýždích ulit a škeblí a později přišel ke slovu i cihelný prach, spálený chléb, dřevěné uhlí, nebo dokonce kyselina či drcený křemen. A ve staré Číně se zase věřilo, že zuby kazí zvláštní bílý červ, který byl vykuřován a vyháněn pomocí projímadel a pilulek z drceného česneku a soli (vkládaly se do ucha protilehlého k místu bolesti).

Čekání na aminfluoridy
První specialisté – stomatologové – se začali zubům systematicky věnovat začátkem 18. století. Zakladatel moderní zubní medicíny Pierre Fauchard ve své knize Chirurg – dentista z roku 1728 rozhodně popřel výskyt cizopasníka v podobě červa pod zubní sklovinou a jako hlavního viníka při vzniku zubního kazu označil neblahý vliv cukru obsaženého v potravinách. A o šedesát let později dentista W. D. Miller odhalil, že původ zubního kazu spočívá v odvápnění skloviny působením kyselin, které produkují bakterie v ústech. Začaly se proto hledat chemické sloučeniny, jež by takovému procesu zabránily a dokázaly by kyselost v ústech neutralizovat a ještě zubní sklovinu posílit. Ta pravá stomatologická revoluce však přišla až roku 1914 spolu s první světovou válkou.

Tehdy Američané zkusili do běžné pasty přimíchat fluorid, kterému se lékaři dosud vyhýbali. Mineralizuje totiž a tím i chrání zubní sklovinu, ale pokud ho člověk pozře ve větším množství, může tato vyvolávat střevní křeče a žaludeční záchvaty. Proti jeho užívání tak zprvu zasáhla Americká zubní asociace a příběh účinné zubní pasty se začal měnit v malou odyseu. Celých pětadvacet let si lidstvo muselo počkat, než lékaři vymysleli bezpečnější a účinnější fluoridové sloučeniny, jako jsou například aminfluoridy. Nad zhoubnými mikroby tím sice není vyhráno definitivně, ale podle statistik se přimícháním fluoridu do zubní pasty snížila kazivost zubů až o třicet procent.

Mít zuby jako astronaut
Do základní hygienické výbavy moderního člověka zbývalo zdokonalit poslední věc – instrument, kterým by se účinná zubní pasta nanášela na chrup. Zubní kartáček. Ten se v Evropě nejprve vyráběl z kosti a na konci byl opatřený prasečími štětinami nebo žíněmi. Na konci 18. století ho však užívali jen šlechtici nebo bohatí měšťané, kteří si ho nechávali různě zdobit a byl jakýmsi „luxusním šperkem“ jejich osobní toalety.

Všeobecné rozšíření zubního kartáčku tak v Evropě nastalo až v období první světové války, kdy patřil k povinné výbavě každého vojáka. Původně drobná pomůcka v kelímku u umyvadla se tak postupně stala i součástí velkého byznysu. Zvlášť když novému modelu dělal reklamu třeba slavný kosmonaut Neil Armstrong. Oblým kartáčkem Oral–B si prý vyčistil chrup těsně před svým výstupem na Měsíc.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte