Hudba:
Ramblin’Jack Elliott: A Stranger Here
Anti- / Maximum Underground
Ošlehaný korzár amerického folku, starý mentor Boba Dylana, zpívá „depression era blues“ čili písně z předválečné krize. Moderní produkce (mj. členové Los Lobos) oprašuje zkušeného vypravěče pro mladší publikum, trochu ve stylu pozdního Johnnyho Cashe.
Junior Boys: Begone Dull Care
Domino / Day After
Klenuté melodie za doprovodu strojů, lehký lidský smutek v postindustriální syntetické atmosféře. Kanadské duo na třetím albu nabízí to, co někteří marně hledají u dnešních Depeche Mode.
Karel Kryl: Živě v Československu 1969
Supraphon
Známé písně, navíc koncertní průpovídky a spontánně recitovaný Puškin a Gorkij. Za zmínku stojí i delší text Vladimíra Merty v bookletu – vymezující, ale fér a plný přesných postřehů.
Birds Build Nests Underground: Cold Dreams
KlaNGundKRaCH
Čeští gramofonisté Brunclík & Ferenc dál kolážují vinylovou paměť zvuků do obrazotvorného kompostu. Pro naši scénu vzácný akt vyvážené dekonstrukce, v jehož drtičce lze rozeznat i Smetanovu Vltavu.
Afel Bocoum & Alkibar (Mali)
Divadlo u hasičů, Praha, 6. 5.
„Saharské blues“, hudba hypnotizujících rytmů a hluboké atmosféry, v elitním podání. Dlouholetý spoluhráč Ali Farky Tourého, pokračovatel jeho odkazu, přijíždí představit nové písně.
Výtvarné umění:
Teodor Rotrekl: Motorky, etc.
Galerie Brno, 30. 4.–21. 6.
Klíčový autor české školy sci-fi ilustrace, tentokrát v méně známém podání: obrazy z přelomu 50. a 60. let se týkají strojů, které se držely mnohem víc na zemi než mezigalaktické rakety.
ZOOM IN
Galerie VŠUP, Praha, 7.–28. 5.
Performance, videoprojekce a instalace z dílny zahraničních studentů „umprumáckého“ magisterského programu Visual Arts. Ústřední téma snad nebude odrážet úroveň expozice: „marnost nad marnost“.
Spectator novus
Galerie kritiků, Praha, 5.–31. 5.
Dvanáct autorů se v paláci Adria snaží vytvořit si vztah „ke skutečnosti, kterou umělci běžně reflektují, ale jíž jsou zároveň také manipulováni“. Námět poněkud indiferentní, složení výtvarníků však reprezentativní: Cais, Gažiová, Klímová, Nepraš či Pitín plus hosté z Francie.
Ondřej Maleček: Šumava
Galerie Makráč, Praha, 4. 5.–4. 6.
Vzpomínky na domov vyvolávané ve městě, jež je pro autora „industriálním doupětem“. Patnáct akrylů na plátně malovaných s vědomím, že „vždy když malujeme přírodu, malujeme hlavně sami sebe, projektujeme do ní své touhy, a naopak ona se odráží v nás“.
Knihy:
Alexandr Kliment: Tři žíně
Torst, 110 stran
Vzpomínková kniha spisovatele a disidenta je psána formou rozhovoru. Vnuk se dědečka vyptává na jeho rodiče, dětství, mládí, přátelé, na vše kolem roku 1968, Chartu 77, život v disentu. Každá kapitola je uvedena úryvkem z některé Klimentovy knihy. Například tento o Bodu nula: „Spisovatel vedle nadání a vzdělání potřebuje ještě jednu důležitou vlastnost jako Odysseus nebo Robinson. Tou vlastností je statečnost“ (Piano v moři).
Libuše Moníková: Zjasněná noc
Přeložila Jana Zoubková, Argo, 96 stran
Slavná choreografka Leonora Marty (shoda jmen s Čapkovou Věcí Makropulos hraje svou roli) přijíždí po dvaceti letech strávených v zahraničí do rodné Prahy. Je těsně po roce 1989 a město se ještě nestačilo po totalitě výrazně změnit. Marty prochází krajinou svého mládí, komentuje současné politické dění, vrací se do minulosti. Setkání se záhadným Němcem je začátkem podivného milostného dobrodružství a zároveň vypjatého dialogu, ve kterém se navzájem konfrontují dva odlišné světy: nacionalistické (a přece emigrantské) češství a evropské němectví. Jedná se o poslední dokončenou knihu české, německy píšící autorky.
Milorad Pavić: Papírové divadlo
Přeložila Stanislava Sýkorová, Mladá fronta, 201 stran
Pavić je asi nejpřekládanějším současným srbským autorem, známým zvláště svými postmoderními literárními postupy. Světové renomé si získal už v 60. letech svým Chazarským slovníkem. Experimenty s formou (jeho cílem je změnit způsob čtení literárních děl a následně i způsob jejich psaní) neopustil. Román Papírové divadlo je sbírkou 38 povídek z pera 38 fiktivních autorů ze 38 zemí světa. Mezi nimi i jeden Václav Sedláček s Nejkratší povídkou o Praze, ve které se Franz Kafka setkává na nádraží s Jaroslavem Haškem.
Televize:
Letní lásky v Bretani
Letní příběh, 6. 5., ČT 2, 0.40
Tento nenápadně krásný film neoslňuje okázalou režií. Letní příběh (1996) francouzského režiséra Erica Rohmera je lehkým konverzačním snímkem zdánlivě o ničem. „Nic se tu neděje. Jsou tu zkrátka lidé, kteří se procházejí a hovoří na břehu moře. Lze říci, že ze všech mých filmů je právě v tomhle největší podíl slova a obrazová složka tvoří spíš doplněk,“ uznal v jednom z rozhovorů tvůrce, který celou kariéru skrze banální situace a rozhovory zpracovává téma křehkosti mezilidských vztahů.
Na dojmu neobyčejné autenticity mají velkou zásluhu i přesvědčiví mladí herci. Vystudovaný matematik a náruživý hráč na kytaru Gaspard (Melvil Poupaud) stráví tři prosluněné týdny na prázdninách v Bretani. Ani neví, jak se dostane do situace, že musí volit mezi energickou studentkou etnologie Margot (Amanda Langletová), rozmarnou a přelétavou Lénou (Aurelia Nolinová) a bezstarostnou a věcnou Solene (Gwenaëlle Simonová). Každá je jiná, každá Gasparda přitahuje a zároveň odrazuje. A tak nerozhodný romantik vztahy na pokraji přátelství a lásky brouzdá tak jako mělkým bretaňským mořem.
„Ze všech mých děl skrývá Letní příběh nejosobnější pohnutku: všechno je tu totiž pravda. Buď jsou to věci, které jsem v mládí zažil, nebo u nichž jsem mohl být,“ říká režisér. A určitě v nejednom divákovi uhodí snímek na strunu vlastních, dávno zasutých vzpomínek. Vyprávění totiž vystihuje ono krátké a intenzivní životní období mezi mládím a dospělostí. Je to „doba nadějí i marného očekávání“, v níž člověka ještě sráží nedostatek vlastních zkušeností, ale křídla mu naopak dávají nepodložené iluze o budoucnosti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
