Otakar Hostinský (1847–1910)
V dnešním povědomí platí několik posledních desetiletí před první světovou válkou za dobu skoro idylickou. Žilo se pomaleji než dnes a hlavně podle pravidel: nemusel s nimi každý souhlasit, ale podstatné bylo, že když už se mu to přihodilo, nechal si to obyčejně pro sebe. Temná tušení, nikoli však otřesy, které by vyvracely hodnoty ze základů. Po každé nepříjemnosti se prach usadil a pokračovalo se dál.
Stačí však nahlédnout do dobových textů, aby si člověk uvědomil, jak odstup klame. Co tehdejší lidé nestačili provést na bitevních polích, doháněli pilně na papíře – a tak dobový tisk přetéká „boji“ všeho druhu, vedenými s obdobnou razancí, jaké je potřeba při zteči na bodák. I navenek tak mírumilovný člověk, jakým byl Otakar Hostinský, svedl za svůj život větší počet „bojů“ než nejzuřivější polemik současné doby.
„Jemný až k něžnosti, neschopný zla, křivdy, zloby,“ chválil svého učitele nejoddanější z jeho žáků. A jiný, skladatel, dodával, že v souvislosti s Hostinským se mu vybavovala postava apoštola Jana, miláčka Páně. Jistě – ale i válečníka.
Pravidla kritiky
Hostinský navenek nevyhledával politické bitvy jako jeho univerzitní kolega Masaryk: do jeho politické strany nejenže nevstoupil, ale nesnesl ani…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
