Poslední vlaky ke svobodě
Dvě březnová výročí, uzavření hranic v březnu 1938 a okupace o rok později, jsou příležitostí k zamyšlení nad politikou Československa vůči uprchlíkům před nacismem, včetně její málo známé a velmi smutné závěrečné kapitoly, v níž se obrací především proti židovským běžencům
V noci z 11. na 12. března 1938 přijel do Břeclavi přeplněný rychlík z Vídně s neobvyklými pasažéry. Během dne začalo německé vojsko obsazovat rakouské území a mnoho lidí, kterým bezprostředně hrozilo zatčení, ve zmatku hledalo poslední možnosti úniku. Jeden z uprchlíků, novinář Richard A. Bermann, později zaznamenal, co zažili: ulehčení, když byl vlak nakonec z Rakouska vpuštěn přes československou hranici. A šok z toho, že byli ze svobodného Československa všichni obratem vráceni do rukou nacistů. Některým se později podařilo uprchnout jinou cestou, jiní však zahynuli v koncentračních táborech. Podobně se vedlo i tisícům ostatních uprchlíků, kteří na jaře a v létě 1938 z Rakouska přicházeli na československou hranici.
Téměř na den přesně o rok později 14. března 1939 – v předvečer německé okupace zbytku českých zemí – vyjel z Prahy jiný vlak plný uprchlíků. Většinu cestujících tvořili Židé vyhnaní z pohraničí, ale byli mezi nimi i významní představitelé sionistického hnutí, intelektuálové, pro které by okupace znamenala bezprostřední ohrožení života. Když vlak zastavil v Ostravě, viděl jeden z pasažérů, spisovatel Max Brod, přítel Franze Kafky, v polospánku na nástupišti německé vojáky. Vlak měl štěstí: nacisté ho ještě nechali odjet, a tak se nakonec uprchlíci přes Polsko a Rumunsko dostali do Palestiny. Hned ráno v první den…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 55 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
