Nálady, obklopující letopočet, jenž si se smíšenými pocity zvykáme psát, vydávají různé plody. Těmi dětinskými a prostomyslně euforickými ať se zabývají jiní. Pro literaturu, které sluší skepse, ironie a hlubší význam, je střídání věků příležitostí k vyslovení delikátnějších způsobů prožívání času, k formulaci obav a nejistot, k nostalgii a smutku. Konec minulého století (stále jím je ještě století devatenácté) přinesl v tomto směru řadu jedinečných děl básnických i prozaických. Česká dekadence byla obdobím literárního rozkvětu, který se pak opakoval už jen nanejvýš dvakrát, naposledy před čtyřiceti lety. Ale i na prořídlém, vším rámusem kolem oslabeném a lidem opuštěném těle současné české literatury najdeme několik děl, jež onen dnešní pocit fin de siécle zajímavým a originálním způsobem vyjadřují, ba spoluvytvářejí. Například pozoruhodný „gotický román z Prahy“, jenž jeho autor Miloš Urban nazval Sedmikostelí. Připomeňme, že od téhož autora je před rokem vydaná novela-mystifikace Poslední tečka za Rukopisy (Respekt č. 9/99).
Sedm kostelů
Pod slovem Sedmikostelí se skrývá označení pro prostor, jenž vymezuje sedm, respektive šest gotických kostelů pražského Nového Města: Emauzy, Karlov, Sv. Štěpán… sedmým je kaple Božího těla na Karlově náměstí, jež padla za oběť josefínským demolicím. Na tomto románovém, zároveň reálném a současném prostoru, se odehrává burleskní i tajuplný děj…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
