A co změnit ústavu?

Až budete číst tyto řádky, pravděpodobně vám již bude známo jméno hlavy státu na dalších pět let. Anebo budete aspoň vědět den, kdy se zákonodárci opět sejdou, aby se na Pražském hradě o něco podobného opět pokusili. Každopádně věřme, že na nového prezidenta nebudeme čekat přinejmenším šest měsíců, jak tomu bylo v případě sestavování poslední vlády. Podle znění ústavy ale nic nebrání průběhu volby donekonečna protahované. Je totiž možné, pokud o tom budou poslanci i senátoři přesvědčeni, nesčetněkrát prezentovat ty samé kandidáty, aniž by se nějak rozhodlo.

Politika samozřejmě není jen věcí přesvědčení, ale také uměním hledání kompromisu. V legislativním procesu lze něčeho obdobného často dosáhnout jednoduše. Když je však v sázce konkrétní fyzická osoba, v tomto případě budoucí prezident, stává se z toho hádanka. Navíc v okamžiku, kdy jeden z kandidátů zásadně rozděluje společnost, o vládě a politicích ani nemluvě, a svou přítomností popuzuje.

Václav Klaus má nutkání hlasitě prosazovat své profesorské myšlenky, úplně opačné, než jsou vlastní většině nejenom evropských hlav států. Tento postoj, ať se nám líbí či ne, je v protikladu s duchem české ústavy, jenž základní moci i stanovení směru národní či zahraniční politiky přisuzuje vládě. Odtud ono zhoubné klima, které už vládne několik týdnů, i dramatické chování zákonodárců v průběhu volby, plné podrazů, výhrůžek fyzickou likvidací a obvinění z korupce. Václav Klaus není prezidentem, jenž spojuje, prezidentem shromažďovatelem, což od této funkce předpokládal způsob parlamentní volby přijatý zakladateli Československa i českými poslanci v roce 1992.

Aktuální napětí však ukazuje i určité váhání, jakého prezidenta si přejeme: prezidenta straníka, nebo prezidenta nad politickou vřavou, schopného naslouchat různým názorovým proudům společnosti a shromažďovat okolo projektu či vize dalšího vývoje země?

Po truchlivém představení posledních dnů i politice ve slepé uličce na podzim roku 2006 si říkám, zda se politici z těchto opakovaných krizí, jež oslabují demokratické instituce a jejich kredit, konečně poučí. Přepisovat celou ústavu zřejmě nemá nikdo chuť, ale snad by bylo dobré vážně se zabývat jejími problematickými body a přitom vycházet z očekávání občanů.

Autor je dopisovatelem deníku Le Monde.