I blbost se má dělat pořádně

„Jinou variantu jsem si opravdu moc nedokázal představit,“ přiznává František Antonín Skála (1984) a rozpačitě se usměje. V rodové linii je v pořadí už třetí František, který zkouší štěstí na výtvarné scéně. A jak ukázaly minulý týden klauzury na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, má po dědovi malíři (členovi skupiny Radar) a otci sochaři (členovi Tvrdohlavých) docela slušnou šanci uspět i on. Jeho dílo totiž patřilo k těm, která na školní výstavě vyvolávala největší pozornost.

„Se dřevem mě bavilo pracovat už odmala, na chalupě jsem k tomu měl ideální podmínky, jak nástroje, tak materiál,“ vzpomíná Skála. V umělecké rodině bylo samo sebou, když si jako střední školu vybral řezbářství, zatímco jeho sestra šla studovat propagační grafiku. Pak se dostal na VŠUP do ateliéru Jiřího Beránka. Vyhovovalo mu, že mu profesor nechával volnou ruku ve výběru materiálu: první semestry pracoval se dřevem, posléze přešel na plech. „Asi to souviselo s mým lehkým dětským traumatem, když jsme vyráběli ta auta,“ naráží Skála s nadsázkou na rodinnou tradici, kdy se u nich o Velikonocích scházejí kamarádi a soutěží s vlastnoručně vyrobenými modely závodních vozů: „Hrozně mě iritovalo, že se jim furt ulamovala kolečka přibitá hřebíky a vůbec jak to bylo celý tak divně sešroubovaný.“ S pomocí svářečky rázem…