Dokonce i silní vůdci už začínají fňukat

Jeho obrazy z bufetů a pivnic výstižně dokumentují poměry v Československu za počínající normalizace. Komunisté ho po podpisu Charty vyhnali do Rakouska a v následujících letech procestoval svět. Nakonec však zakotvil v Evropě a dnes říká, že je mu nejbližší, protože ho ve vlaku mezi státy kontroluje jen průvodčí. Majitel jednoho z nejoriginálnějších rukopisů naší výtvarné scény dostal k nedávným šedesátinám dva dárky: Klementinum mu uspořádalo důstojnou retrospektivu a nakladatelství Gallery vydalo jeho první monografii.

Vaše výstava Svět lidí visela v Klementinu na chodbě, jejíž strop zdobí výjevy ze života sv. Františka Xaverského. Dějí se na nich význačné skutky, nebo dokonce zázraky. Zato vaše obrazy jsou plné obyčejných lidí a banálních situací. Nikdy vás nelákalo portrétovat velké události?

Možná se k tomu jednou dostanu. Dříve jsem sice maloval – jak se říká – malého českého člověka, ale i mezi těmi malými jsou přece vždycky nějací velcí. Je to ale hezká náhoda: František Xaverský, kterého v Klementinu namaloval jezuita Heřman Schimdt, byl misionář, který se dostal až na druhý konec světa. A já shodou okolností mnohem později také. I když jsem tam pochopitelně už jednoduše letěl.

Zprvu jste se však vůbec nezabýval malováním „klasických“ obrazů.

Ne. Ve věku, kdy malíři obvykle studují vysokou školu, jsem v rodném Hradci Králové maloval filmové poutače. Na ruské filmy se sice nechodilo, ale zato já jsem se na sovětských portrétech pěkně vyřádil. Byl to dobrý trénink pro pozdější tvorbu na menších formátech. Udělal jsem v Pardubicích kvalifikační písmomalířské zkoušky a živil jsem se takhle asi tři roky. Předtím jsem střídal různé dělnické práce, ty mě inspirovaly k mým raným obrazům. Jsou to ta témata z hospod, bufetů, lidových slavností a jiných socialistických aktivit.