Počátky dobrovolné hojnosti
Podle propagátorů permakultury by jeden hektar měl bez problémů uživit rodinu s několika dětmi.
Uprostřed pole zarostlého vysokou žloutnoucí trávou se v mírném větru komíhá několik borovic. Pod nimi stojí maringotka úhledně obložená bambusovými rohožemi. Vedle ní se mezi bachratými dýněmi a sazenicemi ovocných stromků na slunci leskne stříbrný deštník solárního vařiče, opodál parkuje nadupaná motorka BMW. Kousek odtud trčí z půdy rozeklané klacky zapíchané sem jako bidýlka pro káňata a jestřáby.Je to pokus vystoupit z pracovně-výrobního procesu. V maringotce, z níž je výhled na nedaleký hrad Bezděz, ťuká do notebooku napájeného jedním ze dvou solárních panelů čerstvý třicátník Jaroslav Svoboda. V úzké nudli vybavené spoustou sklenic s makrobiotickým zrním, policemi s knihami a zakončené ložnicí za lněnou plentou bydlí se svou o dva roky mladší ženou Květoslavou. Oba jsou tuzemskými průkopníky permakultury, což je souhrnné jméno pro velmi alternativní zemědělství, architekturu a přístup k životu.
„Je to pokus o vystoupení ze začarovaného kruhu pracovně-výrobního procesu,“ vysvětluje permakulturní hnutí Jaroslav Svoboda, vysoký hubený muž s dlouhými černými vlasy. „Jde o praktickou filozofii založenou na poznání, že příroda člověka bohatě uživí, když jí k tomu dá příležitost a přestane ji v boji o chleba ničit.“
Být svobodný a nedělat, co nechci – to je heslo permakultury i Jaroslava…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 57 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
